BUKUREŠŤ: Toho by se nadál snad jen náš největší dramatik, Eugene Ionesco. Jeho génius uměl znamenitě vylíčit svět, kde vítězí absurdno. Představte si scénu: Bukurešť, le petit Paris, město se třemi miliony obyvatel, širokými bulváry a honosnými městskými vilami, nyní z poloviny v troskách. Chudoba se vymyká kontrole, sirotčince praskají ve švech, smečky divokých psů se toulají ulicemi.

Nic z toho Západ nezajímá, leda snad okrajově. Rumunští politikové jsou podobně lhostejní: posledních deset let strávili nikam nevedoucími půtkami, zatímco jejich postkomunističtí sousedi dali svým společnostem novou podobu a připravili je na vstup do EU.

Pak bukurešťský starosta Traian Basescu navrhne plán kontroly psů: radnice uspí každého psa bez majitele. Zájem Západu naráz vzplane. Ale ne proto, aby pomohl nám, lidem – ani proto, aby pomohl městu, kterým bloudí armáda zdivočelých psů, takže často vypadá jako město duchů z kovbojky Sergia Leoneho. Kdepak. Slavná BB – Gérard Dépardieu musí přijet každým dnem – a další celebrity tohoto světa, lidé neschopní uronit slzu pro nechtěné sirotky nebo masovou chudobu, kterou za sebou nechal Ceaušescu, přilétají do Bukurešti (nepochybně první třídou), aby ochránili její divoké psy a házeli špínu na jejího starostu.

Obávám se, že naše realita je výzvou i pro Ioneskův smysl pro absurditu. Stárnoucí, šedivějící Bardotka nepřijela do Bukurešti proto, aby mužům všech tříd bez rozdílu připomněla svůj šarm, nýbrž proto, aby zabránila – podle vlastních slov – „psí genocidě“. Navzdory těmto tvrdým slovům však Mademoiselle Bardot a starosta Basescu ukončili svou schůzku polibkem. „Čekal jsem na to třicet let,“ zarděl se starosta. Slečna Bardotová nechtěla dělat rozdíly mezi stranami a tak později políbila i prezidenta Iona Illieska. Pak odjela – s vědomím, že její hvězda stále září a že publikum ji stále obdivuje – a divoké psy a naši podlomenou společnost nechala svému osudu.

Zdivočelí bukurešťští psi jsou křiklavým dědictvím komunismu, podobně jako tucty rozestavěných a opuštěných obytných domů rozesetých po celém hlavním městě i zemi. Před mnoha desítkami let byla Bukurešť plná malých rodinných domů se dvorky a zahrádkami, které střežili hlídací psi. V sedmdesátých a osmdesátých letech dal Ceaušescu většinu těchto domků zbourat. Diktátor chtěl, aby socialističtí občané bydleli v socialistických bytech. S tím, jak se desítky tisíc lidí přestěhovaly do malinkých, standardizovaných bytovek, zůstala spousta psů na ulici a bez pána. Jako většina obyvatel země i oni přežívali jen díky své mazanosti.

Od roku 1990 všichni bukurešťští starostové slibují, že problém stovek tisíc toulavých psů vyřeší. Existovaly ovšem mnohem závažnější problémy – bydlení a pouliční zločin –, a tak se otázka psů stále odkládala. Ostatně mnoho lidí se proti hubení divokých psů nahlas stavělo. Sem tam jich někdo pár chytil, sterilizoval a pustil zpět na ulici. Ale smečky se množily a množily.

Starosta Basescu by se rád stal příštím lídrem Demokratické strany (kterou dnes vede dřívější premiér Petre Roman) a říká se, že připravuje svou kandidaturu pro prezidentské volby v roce 2004. Pokud bude mít jako starosta hlavního města úspěch, zvýší to jeho naděje. A snad není lepší cesty pro politika, jak dát o sobě vědět, než že „odstraní“ nějaký zdánlivě nezvladatelný problém – obzvlášť takový, který je symbolem deseti let neschopnosti a zoufalství.

A tak starosta slíbil, že všichni toulaví psi budou pochytáni a půjdou do karantény. Staří a nemocní budou usmrceni eutanázií, ostatní budou sterilizováni a naočkováni. Navíc proběhne kampaň, aby se lidé ujali pokud možno co největšího počtu opuštěných psů. Psy, které nikdo neadoptuje, postihne stejný osud jako psy staré a nemocné.

Už před návštěvou Bardotové byla radnice v obležení demonstrantů, kteří s tímto plánem nesouhlasili. Obránce lidských práv Gabriel Andreescu dokonce srovnal osud toulavých psů s holocaustem a gulagem. Přední novinář Cristian Tudor Popescu zase vytýkal obráncům práv zvířat jejich morální relativismus a lhostejnost k lidskému utrpení.

Naši politici po sobě obvykle řvou. Basescu však chytře odzbrojil všechny své odpůrce – osobně se setkal s představiteli organizací na ochranu zvířat. Řekl jim, že odmítá krutost vůči zvířatům, ale trval na tom, že jeho povinností je prosazovat zájmy lidí nad zájmy zvířat. Požádal je (většina z oněch zástupců byly ženy z místní smetánky), aby se samy zachovaly příkladně a ujaly se každá jednoho toulavého psa.

Ionesco sice nebyl moralista, ale ani on by si neodpustil vyvodit z tohoto příběhu morální ponaučení: když se společnost vyhýbá nezbytným krokům, její stav se může jen zhoršovat. Stejně jako se léta množili bukurešťští zdivočelí psi, množily se i neřešené problémy země. Rozsáhlé sociální problémy vyžadují zainteresování celého společenství, ne jen řešení shora. Jistě, opuštěné továrny nebo zástupy nezaměstnaných nelze „adoptovat“ stejně jako opuštěné pejsky. Společnost by nicméně měla a musí vzít na bedra všechna svá břemena a sdílet je.

Jednou se to snad Rumunsko naučí. Avšak pochybuji, že celebrity jako Brigitte Bardotová vůbec kdy pochopí absurdnost svých pomýlených priorit – přijet do země, kde miliony lidí žijí v beznaději a strašlivých podmínkách, a zajímat se jen a pouze o divoké psy.

Copyright Project Syndicate 2010