SOFIE – Řád, který se v Evropě vyvinul po studené válce, zahynul, přičiněním jeho kata Vladimíra Putina. Ruská invaze do Gruzie byla jen výrazem jeho skonu. Rusko z války vyšlo jako obrozená velmoc ve stylu devatenáctého století, odhodlaná zpochybnit duchovní, mravní i institucionální základy evropského řádu po studené válce.

Rusko a Evropská unie mají dnes ostře odlišné názory na zdroje nestability v Eurasii. Pokud bude Západ trvat na přehlížení ruských obav a nadále v postsovětském prostoru rozšiřovat NATO, zdaří se mu pouze v Eurasii znovu zavést politiku sfér vlivu. Odchýlit se od politik 90. let minulého století ale také nese vážná rizika, protože EU není a nemůže být klasickou velmocí a protože slabost Západu může nakonec působit jako odměna – a povzbuzení – ruského revanšismu.

Veškeré úvahy o změně politiky EU vůči Rusku by měly zohlednit to, že Rusko sice v příští dekádě zůstane regionální mocností i globálním hráčem, leč v liberální demokracii se vyvine stěží. EU by rovněž měla chápat, že Rusko má legitimní obavy z asymetrických dopadů konce studené války na jeho bezpečnost. Rusko se cítilo zrazené ve svých očekáváních, že konec studené války bude znamenat demilitarizaci střední a východní Evropy. Rozšíření NATO sice nepřineslo Rusku žádné reálné bezpečnostní hrozby, avšak změnilo vojenskou rovnováhu mezi Ruskem a Západem, což rozdmýchalo kremelský revizionismus.

Protikladná povaha politických elit v Rusku a v Evropě je dnes další příčinou obav obestírajících budoucnost vztahu. Na rozdíl od pozdně sovětských elit, které byly byrokratické, vyhýbaly se rizikům a co do mezinárodních vztahů a bezpečnostních politik byly kompetentní, nová ruská elita se skládá z vítězů her s nulovým součtem postkomunistické transformace. Jsou mimořádně sebevědomí, naklonění rizikům a nesmírně movití a evropské politické elity, jež profesně formovala praxe kompromisů a předcházení konfliktům, nevědí jak k nim přistupovat.

Ba třebaže nová průbojná zahraniční politika Ruska – směs nově nalezené síly s nejistotou a merkantilismu s mesianismem – představuje pro Evropu existenční hrozbu, Západ neprojevuje mnoho ochoty zaměřit se na problematiku evropského řádu. Odmítá jak Medveděvovy výzvy k vytvoření nového bezpečnostního uspořádání, tak ruskou snahu o nové projednání Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (S-KOS) a mandátu a agendy OBSE s odůvodněním, že by to představovalo ústup od úspěchů 90. let minulého století. Nakolik je však toto uvažování správné?

Dnešní evropský řád se vyvinul z trosek institucí z doby studené války, jako jsou S-KOS a OBSE, a utvářelo jej rozšiřování EU na východ, jehož záměrem bylo přispět k dovršení opětovného sjednocení Evropy. Nepůsobil tedy žádný bezprostřední tlak na přetvoření institucionálního základu Evropy, protože institucionálním základem nového evropského řádu bylo rozšiřování EU. Budete-li se chovat jako my, řekla EU, stanete se jedním z nás.

Teď se ale hra změnila. EU nemůže vystupovat jako strážce stata quo po studené válce, aniž by riskovala krach současné institucionální infrastruktury Evropy. Je v zájmu Unie ujmout se iniciativy a angažovat Rusko. Hlavním cílem EU by mělo být zachování osobitého charakteru evropského řádu, tedy stěžejního postavení lidských práv a právního řádu. Neměla by usilovat o rozšíření své sféry vlivu, ale snažit se předejít návratu politiky sfér vlivu do Eurasie. Sousedé Ruska – demokratičtí i nedemokratičtí – jsou v tomto snažení přirozenými spojenci Evropy.

Konfliktní charakter ruského režimu – kapitalistický, ale nedemokratický, evropský, ale namířený proti EU – takovou strategii vyžaduje. EU by se měla zaměřit na nejasnost jádra ruské oficiální doktríny „svrchované demokracie“ a využít skutečnosti, že domácí legitimita současného ruského režimu se do velké míry zakládá na představě, že usiluje o návrat Ruska zpět k evropské civilizaci. Pravda, Putinovo Rusko nesní o vstupu do EU, ale ruská stabilita závisí na zachování evropské povahy jeho režimu. Putin Rusům slibuje nejen obnovu velmocenského postavení země, ale také evropskou životní úroveň. Rusko je připravené a ochotné se s Evropou a Západem střetat, ale nemůže si dovolit obrátit se k Evropě zády.

Jestliže ruskou strategií je rozleptávat EU zaměřováním se na bilaterální vztahy s jejími členskými státy, prioritou Unie by mělo být institucionalizovat se jako jediný partner Ruska k vyjednávání. Vytvoření institucionálních pobídek pro jednotu EU by Evropě pomohlo překonat asymetrickou vzájemnou závislost ve vztazích s Ruskem. Institucionální inovací, která znemožní ruskou snahu rozštěpit Unii, by mohla být například přeměna OBSE v politické fórum, v němž by EU zastupovala své členské státy.

Evropská unie a Spojené státy musí přestat předstírat, že dokážou Rusko transformovat či prostě ignorovat. EU však zároveň nesmí Rusku dovolit, aby ji snížilo do pozice shovívavé bezvýznamnosti.