Cynik by mohl být v pokušení říct, že když se politici myšlenkově vyčerpají, pustí se do vytváření či pozměňování ústavy. Tak třeba Evropská unie. Jejím posledním velkým projektem byl jednotný trh, jak jej naplánoval tehdejší předseda Evropské komise Jacques Delors. Projekt sice ještě není zcela dokončen, ale chybějící drobnosti představují pokračující proces, nikoli novou myšlenku.

Od té doby se EU tu a tam o něco málo pokoušela: o trochu společné hospodářské politiky kolem zavádění eura a trochu společné zahraniční politiky kolem války v Iráku. Ani v jednom příliš neuspěla. Žádná ze snah totiž neměla obhájce Delorsovy velikosti.

EU se tedy dala do vytváření ústavy. Zřídila Konvent, jenž vytvořil návrh úmluvy, a zanedlouho se bude Mezivládní konference snažit dovést projekt k cíli.

Německému kancléři Gerhardu Schröderovi se myšlenka natolik zalíbila, že zvažuje založení vlastního konventu, který by přezkoumal ústavní uspořádání Německa. Na mušce má - se souhlasem ostatních hlavních stran - vratký vztah mezi pravomocemi federálních orgánů (obzvláště s ohledem na státní kasu) a pravomocemi Länder a místních samospráv. Německý kancléř možná doufá, že ve stínu takového všestranického Konventu dokáže tiše proklouznout ,,reformami", které z velké části znamenají skutečný řez do veřejných výdajů za sociální péči.

Případ britského ministerského předsedy Tonyho Blaira je ještě krajnější. Tvůrce Nového labourismu by se rád do dějin zapsal jako muž, který vyřešil kvadraturu kruhu udržitelného hospodářského růstu a reformovaného sociálního státu a našel soulad mezi tvorbou majetku a sociální soudržností. Britské hospodářství je ovšem ve svízelné situaci a ve veřejných službách nadále vládne zmatek.

Co se za vlády nových labouristů změnilo, je britská ústava. Skotsko má svůj parlament, Wales shromáždění. Zakrátko budou možná následovat anglické regiony. Londýn a další velkoměsta mají přímo volené starosty. Byly ,,modernizovány" starobylé instituce, zejména Sněmovna lordů. Soudní systém prošel změnami od základů. Podle zpravodajů Blair o tyto změny nejeví velký zájem, přesto právě ony - a nikoli jakési světlo ve tmě pro britskou prosperitu a sociální spravedlnost - jsou jeho trvalým odkazem.

Výčet bychom mohli rozšířit o další evropské lídry, zejména italského premiéra Berlusconiho. Ve všech těchto případech by cynik měl zčásti pravdu. Změna ústavy je pro politické předáky vítaný prostředek odvádění pozornosti od problematiky sociální politiky, která se mnohem úporněji brání změnám. Existují ovšem přinejmenším dvě výjimky, které se tomuto podezření vymykají.

Jedním je zavádění demokracie a právního řádu v zemích, které se nedávno vymanily z diktatury. Tento proces vyžaduje ústavotvorné úsilí, jež je často nejednoduché a bolestné. Nejčerstvějším příkladem je Turecko, jehož statečný premiér potvrdil sekulární (nikoliv islamistický) právní řád, usiluje o modernizaci hospodářství a nenechal do kabinetu proniknout armádu.

Turecko zoufale touží po přijetí do EU, jejíž ,,Kodaňská kritéria" z roku 1993 vymezují požadavky, jež lze nazvat ústavními předpoklady členství. Přistupující země z východní části střední Evropy kritéria splnily. Turecko nyní následuje jejich příkladu.

Druhou závažnou konstituční problematikou jsou úrovně vlády. Míra mlhavosti - ne-li přímo nezodpověditelnosti - otázky, kdo je za co zodpovědný, se v prostředí globalizovaného světa vyrovnala stupni její naléhavosti. Tvrzení ještě nabývá na pravdivosti, přihlédneme-li ke skutečnosti, že migraci rozhodování do nedostatečně definovaného globálního prostoru provází všeobecná poptávka po přímějších formách demokracie, které by rozhodování přiblížily lidem, regionům a místním komunitám.

V této oblasti se dosud tvůrci ústav nemohou opřít o žádná ,,Kodaňská kritéria". Británie je dobrým příkladem zmatků, jež provází pouhý pragmatismus. Skotsko může mít novou (a nákladnou) vládu, ale co anglické regiony? Je oblast East Midlands skutečně přiměřenou jednotkou autonomie?

V Německu se záležitost týká rozdělování příjmu z daní. Centrální vláda může snadno vysát z regionů a místních společenství veškerou mízu. Kdo jí v tom zabrání? Ve Francii a Španělsku operují malá, ale účinná (a občas násilná) regionální hnutí. Měl by se jim zbytek země jednoduše poddat? Kde nalézt správnou odpověď mezi skotským řešením a čečenským ne-řešením?

Klást si takové otázky je dobré, neboť nám připomínají, že upřímná ústavní politika vyžaduje vážné přemýšlení a pečlivou přípravu. Nikdy se nesmí stát náhražkou chybějící inspirace. V tomto smyslu jsou dobrou myšlenkou konventy, jako byl evropský Konvent vedený bývalým francouzským prezidentem Valérym Giscardem d'Estaing. Mohly by politiky, kteří jsou v koncích s nápady, odradit od holdování svým zamilovaným nikam nevedoucím projektům.