LONDÝN – Všechny intelektuální systémy se opírají o předpoklady, které není třeba vyslovovat, protože je uznávají všichni příslušníci dané intelektuální komunity. Tyto „hluboké“ axiomy jsou zahrnuty i v ekonomii, avšak pokud zůstanou bez kritického zkoumání, mohou zavést politiky do slepé uličky. Právě to se děje i při dnešní snaze jedné země za druhou seškrtat výdaje a snížit rozpočtové schodky.

Hlavním úkolem, který si John Maynard Keynes stanovil při psaní své Obecné teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, bylo odhalení hlubokých axiomů tvořících základ ekonomické ortodoxie jeho doby, která nepřipouštěla existenci trvalé masové nezaměstnanosti. Keynes se na adresu svých odpůrců zeptal: „V co musí věřit, aby tvrdili, že trvalá masová nezaměstnanost je vyloučena, takže vládní ‚stimul‘ s cílem zvýšit úroveň zaměstnanosti nemůže přinést žádný prospěch?“ Při odpovědi na tuto otázku Keynes rekonstruoval ortodoxní teorii – a pak ji rozmetal na kusy.

Navzdory keynesiánské revoluci si stejná otázka žádá odpověď i dnes. Čemu potřebují lidé, kteří požadují rychlou „fiskální konsolidaci“ uprostřed vysoké nezaměstnanosti, na ekonomice věřit, aby byla jejich politika soudržná?

Tato otázka není triviální, protože mezi lidmi, kteří dnes diktují ekonomické záležitosti, se stalo oblíbeným politickým přístupem fiskální sebemrskačství. Prestižní instituce typu G-20, MMF a OECD se připojují k „trhům“ a ekonomickým komentátorům a požadují, aby vlády zlikvidovaly své deficity. Jakýkoliv jiný kurz prý věstí katastrofu; jedinou cestou k návratu k prosperitě je co nejrychlejší vyvážení rozpočtů.

Proti tomuto úprku ke škrtům se staví jen pár keynesiánských ekonomů – Paul Krugman, Joseph Stiglitz a Brad DeLong ve Spojených státech; Martin Wolf, Samuel Brittan, Danny Blanchflower a já ve Velké Británii a Paul de Grauwe a Jean-Paul Fitoussi v kontinentální Evropě. Tvoříme však jen malou menšinu.

Všechny západní vlády s výjimkou Obamovy administrativy jsou skutečně odhodlány ke škrtům – a Obama nemůže protlačit nový stimulační balík Kongresem. Otázka zní: v co musí snižovatelé a škrtači věřit, aby ospravedlnili svou politiku?

Když tuto otázku položím, nikdy nedostanu soudržnou odpověď. Dovolte mi tedy, abych se vrátil po Keynesových stopách.

Prvním nevysloveným předpokladem ortodoxní teorie, který Keynes identifikoval, byl Sayův zákon – doktrína, podle níž „nabídka vytváří svou vlastní poptávku“. To znamená, že všechny vydělané peníze budou zákonitě utraceny, a proto nemůže v žádné fázi dojít k „všeobecnému nadbytku“ komodit.

Keynes zde poukázal na jeden omyl: příjem odvozený od produkce se sice z definice rovná hodnotě produkce, avšak z toho ještě nevyplývá, že celý tento příjem bude utracen. Jeho část lze odložit stranou, v kterémžto případě může poptávka zůstat pozadu za nabídkou. Keynes konkrétně popřel, že spoření je prostě a jednoduše odložený výdaj. V jedné dobře známé pasáži napsal: „Akt úspory znamená… rozhodnutí nedat si dnes večeři. Nevede však nutně k rozhodnutí dát si večeři nebo koupit si pár bot ode dneška za týden… Stlačuje tedy proces přípravy dnešní večeře, aniž by stimuloval proces přípravy na nějaký budoucí akt spotřeby.“

„Dospět k tomuto pochopení,“ tvrdí Krugman, „byl úžasný intelektuální úspěch.“ Sayův zákon však žije a mezi novými klasickými makroekonomy, jako jsou John Cochrane nebo Eugene Fama, se má čile k světu. V podstatě se rovná tvrzení, že výrobní faktory budou vždy plně využity a že, jak říká Cochrane, „když si od vás vláda půjčí dolar, je to dolar, který neutratíte, nepůjčíte ho nějaké firmě ani za něj nepořídíte novou investici“.

Druhý klasický postulát, který Keynes identifikoval, zněl tak, že „reálná mzda se rovná marginální neužitečnosti práce“. To znamená, že na konkurenčním trhu práce se budou mzdy vždy okamžitě přizpůsobovat změnám podmínek poptávky. Jinými slovy nikdy nemůže existovat nedobrovolná či nechtěná nezaměstnanost.

Keynes popřel, že se reálné mzdy stanovují na trhu práce. Zaměstnanci o peněžní mzdy smlouvají a i po snížení jejich peněžních příjmů může být celková poptávka příliš nízká, než aby se dali zaměstnat všichni, kdo jsou ochotni pracovat. Přesto dnes většina ekonomů modeluje nezaměstnanost jako „dobrovolnou“ – jako racionální rozhodnutí dát před prací přednost volnému času. To posiluje názor, že „stimul“ žádný prospěch nepřinese, protože úroveň zaměstnanosti je taková, jakou ji zaměstnanci chtějí.

Keynes se domníval, že hlavním nevysloveným předpokladem tvořícím základ klasické ekonomické teorie je předpoklad dokonalých znalostí. „Rizika,“ napsal, „mělo být možné stanovit pomocí exaktního účetního výpočtu. Pravděpodobnostní počet… měl být schopen snížit nejistotu na spočitatelný stav rovnající se jistotě…“

Podle Keynese je to neudržitelné. „Ve skutečnosti máme zpravidla jen nejmlhavější představu o jakýchkoliv důsledcích našeho konání vyjma těch nejpřímějších.“ Vzhledem k tomu jsou investice, které vždy představují sázku na budoucnost, závislé na neustále se měnící úrovni důvěry. Finanční trhy, skrz něž se investice realizují, byly vždy náchylné ke kolapsu, jakmile se stalo něco, co narušilo podnikatelskou důvěru. Proto byly tržní ekonomiky z podstaty věci nestabilní.

Dnešní „teorie efektivního trhu“ navrátila do ekonomie předpoklad dokonalých znalostí, když tvrdí, že všechna rizika jsou správně oceněna. To znamená, že „celosvětové podcenění rizika“, které Alan Greenspan označil za základní příčinu bankovního kolapsu v letech 2007-2008, je vyloučené. Přesto k němu došlo.

Klasický pohled na ekonomiku, který se Keynes rozhodl rozbít, nejenže stále žije, ale v posledních letech je dominantní a přiživuje víru, že konkurenční trhy lze ponechat, ať se regulují samy, že vždy poskytnou takovou zaměstnanost, o jakou je zájem, a že jsou imunní vůči kolapsu ve velkém měřítku. To zároveň podporuje opozici vůči vládním intervencím a „stimulačním“ politikám, které jsou údajně zbytečné, ne-li přímo škodlivé, protože k událostem, které je vyžadují, nemůže docházet (i když k nim dochází).

Nezačneme-li o ekonomii diskutovat v keynesiánském rámci, jsme odsouzeni k řadě po sobě jdoucích krizí a recesí. V takovém případě nastane příští krize dříve, než si myslíme.