PAŘÍŽ – Svět zažívá drastický úbytek přírodního kapitálu. Rostlinné i živočišné druhy mizí bezprecedentní rychlostí – stokrát až tisíckrát převyšující přirozené tempo vymírání.

Nejohroženější ekosystémy planety se nacházejí v rozvojových zemích a ohledně své ochrany tudíž závisejí na některých z nejnuznějších světových společenství. Naopak chudí lidí jsou zase první, kdo trpí zhoršováním přirozeného životního prostředí. V rozvojovém světě však nad dlouhodobými nezbytnostmi často převáží bezprostřední ekonomické potřeby a ochrana křehkého životního prostředí je na národní úrovni prioritou jen zřídka.

Druhová pestrost, která je domovem v rozvojových státech světa, poskytuje lokální i globální služby. Lokální proto, že nejkřehčí komunity často co do přežití spoléhají na biologické zdroje, které je obklopují a představují drahocennou studnici potravy, energie i příjmu. Světová banka odhaduje, že přírodní kapitál v nízkopříjmových zemích tvoří čtvrtinu celkového bohatství, oproti 3% ve vysoce vyspělých ekonomikách. Globální proto, že vějíř služeb, jež přírodní ekosystémy poskytují, například čistý vzduch a sladkou vodu, přináší prospěch lidem daleko za hranicemi země.

Ničení těchto cenných přírodních prostředí vyvolává mezinárodní potíže. Vezměme si změnu klimatu: málokdo si uvědomuje, že ničení tropických pralesů zodpovídá za 20% celkových uhlíkových emisí – víc než osobní i nákladní automobily a letadla dohromady. Zastavit kácení a vypalování tropických pralesů, které se nacházejí téměř výhradně v rozvojových státech, patří mezi nejsnáze proveditelná a nejúčinnější opatření ke snížení uhlíkových emisí.

Vzhledem k tomu, že životní prostředí v rozvojových zemích poskytuje jedinečné ekologické služby celému lidstvu, někteří lidé tvrdí, že tamní obyvatelé by přírodní zdroje na svém území neměli zneužívat. To by však nebylo eticky správné, protože vyspělé země své vlastní pralesy a ekosystémy velkou měrou zničily na cestě k průmyslovému rozvoji a nadále dovážejí velké množství surovin vytěžených právě v rozvojových zemích. Ani účinné by to nebylo, poněvadž rozvojové země by – plným právem – odmítly ujmout se břemene ochrany světové biodiverzity samy, na úkor vlastního hospodářského růstu.

Je tedy nezbytné najít prostředek k nalezení souladu mezi potřebou pomoci nejchudším lidem na světě a chránit nenahraditelné ekosystémy. Abychom se s touto dvojí výzvou vypořádali, musíme rozšířit schopnost lokálních komunit starat se o přírodní zdroje, na nichž závisejí.

Mezinárodní iniciativa Critical Ecosystem Partnership Fund (CEPF), zahájená před osmi lety, se opírá o princip, že samotné lokální komunity jsou nejlepšími správci životního prostředí, které je obklopuje, a že hospodářský růst rozvíjí jejich schopnost pečovat o přírodu. Při soustředěnosti na „ohniska biodiverzity“ – oblasti s jedinečným a mimořádně silně ohroženým přírodním prostředím – CEPF spoléhá na zásadu zdravého rozumu, že ochrana toho, co nám příroda poskytuje zdarma, je zásadní součástí udržitelného hospodářského rozvoje. Zajišťováním finanční a odborné pomoci pro lidi a místa, která to nejvíce potřebují, přispěl už fond CEPF k vytvoření více než devíti milionů hektarů chráněných území – oblast rozlohou větší než Portugalsko.

Takovéto ochranářsky založené rozvojové projekty dokazují, že hospodářský růst a ochrana životního prostředí nejsou neslučitelné. Ba právě naopak, přibývající ekologické problémy v některých z hospodářsky nejzaostalejších regionů světa nelze překonat v kontextu chudoby. Rozvojové agentury a environmentalisté proto musí neodkladně usilovat o sbližování rozvojových a ochranářských priorit. Právě takový pokrok svět potřebuje, má-li se účinně vypořádat s nejnaléhavějšími úkoly současnosti: zajistit zdravou a udržitelnou planetu jak pro bohaté, tak pro chudé.