Úvodní článek nedávného vydání nejvlivnějšího ghanského listu Daily Graphic byl psán s úmyslem šokovat: „Čtyři gayové uvězněni". Homosexuální jednání je v Ghaně zločinem, jako ve většině subsaharské Afriky.

Proti homosexualitě se vehementně staví ugandský předák Yoweri Museveni. Totéž platí pro bojovně naladěného Roberta Mugabeho ze Zimbabwe. Namibijský prezident Sam Nujoma si stěžuje, že Západ chce pod rouškou tolerance vůči gayům vnutit Africe své dekadentní sexuální hodnoty.

Globální hnutí bojující proti diskriminaci lidí s HIV/AIDS - onemocnění, jež prvně vyplulo na povrch ve Spojených státech jako „nemoc gayů" - přineslo homosexuálům v subsaharské Africe jen málo pochopení. Homosexuální muži a ženy se podstatné právní ochrany domohli pouze v Jižní Africe.

Přestože pro africkou bigotnost ve vztahu k homosexuálům jsou zatčení, k nimž v Ghaně došlo, charakteristická, překvapují tím víc, že gayům a lesbickým ženám se ve skutečnosti v ghanském hlavním městě Akkře daří dobře. Ghana, země s dvaceti miliony obyvatel, je nezvykle tolerantní. Dobře zapadají běloši, Asiaté i lidé ze Středního východu. Ghana nikdy neprošla občanskou válkou, což je ve střetuplné subsaharské Africe čestným vyznamenáním, a před třemi lety jedna volená vláda v míru předala moc další volené vládě.

Ačkoliv homosexualita zůstává tabu, zdá se, že gayové jsou v bezpečí. Fyzické útoky proti nim jsou zřídkavé. V Akkře je módně zařízený bar Jahody, o němž se dobře ví, že je lokálem gayů. Existuje i několik nápadných, ač stále zdrženlivých klubů, kde se homosexuální muži i ženy scházejí. Jistý gay má svůj vlastní televizní pořad, ačkoliv jeho sexuální orientace není žádným tajemstvím.

Právě proto, že homosexuální lidé jsou zdánlivě přijímáni, zatýkání vyslalo znepokojující zprávu. Deník, jenž zprávu přinesl, patří vládě a prodá víc výtisků než všechny ostatní noviny dohromady. Den po své úvodní zprávě list Daily Graphic zašel ve vyjádření svého odporu k homosexuálnímu jednání ještě dál a otiskl úvodník obviňující ze „všech hlášených případů homosexuality" v Ghaně Evropany a Američany.

Deník tvrdí, že zatčené muže k jejich činům přiměl jistý Nor, který je odměňoval penězi a dárky za fotografie, na nichž jsou zachyceni při homosexuálním jednání. Tento Nor zveřejnil fotografie na internetu a jejich tištěné kopie údajně zaslal svým ghanským přátelům.

Nejsem ani gay ani Ghaňan, ale strávil jsem v Ghaně dosti dlouhou dobu a odmítám tvrzení - jež zaslechnete i v jiných částech Afriky -, že Afričany kazí západní sexuální představy. Podle mých zkušeností Afričané ve vztahu k homosexualitě jednoduše trpí morální slepotou.

Novináři se jeví obzvlášť neinformovaně. Loni jsem v Ghaně pracoval jako regionální ředitel organizace Žurnalisté za lidská práva. Jde o kanadskou skupinu, která pomáhá africkým novinářům dát hlas přehlíženým členům společnosti a zvyšuje povědomí o porušování lidských práv. Šéfredaktor Daily Graphic naši organizaci podpořil a já jsem vedl školení zpravodajů a redaktorů tohoto listu. Kurzy vyústily v reportáže, které poukazovaly na kruté zacházení se ženami a dětmi a na neschopnost vládních orgánů zajistit slibované služby. Když jsem ale kritizoval zaujatost vůči homosexuálům, šéfredaktor namítal, že gayové si žádnou ochranu nezaslouží.

Přestože by tento příklad mohl naznačovat, že Afričané jsou v odsudku homosexuality jednotní, není to pravda - zastánci gayů se jednoduše bojí mluvit nahlas ze strachu, že jejich podpora bude chápána jako přiznání toho, že oni sami jsou homosexuální.

Mlčení přede dvěma lety krátce prolomil Ken Attafuah, jenž vede ghanskou komisi pravdy a usmíření, pověřenou vyšetřováním porušování práva během dvou desetiletí diktatur. „Boj za práva gayů bychom neměli nechávat jen na homosexuálech samotných, neboť hovoříme o zásadním porušování spravedlnosti," řekl Attafuah. „Nemusíte být dítě, abyste hájili práva dětí."

Tento argument se v Ghaně ztrácí. Poté, co k zatčení čtyř gayů došlo, jsem na Ghanské univerzitě hovořil na téma mediálního zpravodajství o homosexuálech. Přestože nikdo nic nenamítal proti zpravodajství Daily Graphic , nikdo také neodsuzoval homosexualitu. Místo toho jsem od jedné ze studentek obdržel krátké pojednání o tom, jak jí starší vdané ženy dělají v nočních klubech sexuální návrhy. Další dvě ženy potvrdily, že se jim stává totéž, a prohlásily, že lesbická láska je v Akkře běžná, ačkoliv se to veřejně nepřiznává.

Pro muže, již Ghaně vládnou, je lesbismus samozřejmě menší hrozbou. V Africe se nepřipouští, že by muž mohl být homosexuální, a fyzický kontakt mezi muži se pokládá za nevinný.

Přesto je rozporuplností požehnaně. Kdysi jsem během tradiční slavnosti, při níž se malým dětem udělují kmenová jména, sledoval hrdého otce a šest jeho mužských přátel při tanci před zástupem gratulantů. Pohyby mužů měly sexuální konotace a tanečníci se občas dotýkali, ba dokonce drželi za ruce. Zatímco jsem přihlížel, jiný přítomný Evropan mi vysvětlil, že tyto tance jsou přijatelné, dokud zůstává kontakt mezi muži nedefinovaný.

V Ghaně a ve většině Afriky obestírá stejnopohlavní lásku kultura mlčení, již mnozí lidé ze Západu - vychovaní ve víře v právo a otevřenost - považují za nepřijatelnou. Přesto přiznání vlastní homosexuality a její přijetí, označované pojmem „coming out", nemusí být pro všechny africké homosexuály řešením. Představy o tom, co je správné a co nikoliv, se často hroutí pod nesmiřitelnými pnutími mezi tradicemi a modernitou, jedincem a společenstvím.

V subsaharské Africe mi bývá připomínáno, že mluviti stříbro, mlčeti zlato. Skryti za clonou mlčení se homosexuálové vyhýbají vyvolávání střetů, jež by hlasitější obhajoba homosexuality přinesla. Nedávná zatčení v Ghaně ale prozrazují skutečnou cenu této strategie.