Izraelská politika je už déle než čtvrtstoletí v rozporu s politikou Spojených států a mezinárodního společenství. Izraelská okupace Palestiny stála a stojí v cestě široké mírové dohodě ve Svaté zemi, bez ohledu na to, zda Palestinci byli bez formálně schválené vlády, měli vládu vedenou Jásirem Arafatem či Mahmúdem Abbásem anebo mají Abbáse za prezidenta a parlament i kabinet ovládá Hamas.

Neochvějným stanoviskem USA už od administrativy Dwighta Eisenhowera bylo to, že hranice Izraele se kryjí s hranicemi stanovenými v roce 1949, a od roku 1967 nařizuje stažení Izraele z okupovaných území všeobecně přijatá Rezoluce OSN č. 242. Tuto politiku stvrdil v roce 1978 a 1993 dokonce i Izrael a zdůrazňovali ji všichni američtí prezidenti, včetně George W. Bushe. Ten jako součást Čtyřky, zahrnující Rusko, OSN a Evropskou unii, schválil „Cestovní mapu“ k míru. Izrael však prostřednictvím zjevně nepřijatelných námitek a podmínek její základní premisy oficiálně odmítl.

Carterovo centrum se souhlasem Izraele monitorovalo všechny troje palestinské volby. Podrobeny dohledu elitní komise složené z univerzitních rektorů a význačných právníků, všechny byly čestné, spravedlivé a nenásilné a výsledky přijali jak vítězové, tak poražení.

Kabinet a úřad premiéra ovládne Hamas, ale veškeré kompetence a pravomoci, jichž požíval Jásir Arafat, zůstávají Mahmúdu Abbásovi. Právě on nadále vede OOP, jediný palestinský útvar uznaný Izraelem, a takto zastřešen může jednat s izraelskými lídry, nezávisle na vládě Hamasu. Abbás jednoznačně podpořil Cestovní mapu Čtyřky. Povolební průzkumy veřejného mínění ukazují, že 80% Palestinců si nadále přeje mírovou dohodu s Izraelem a bezmála 70% podporuje Abbáse coby prezidenta.

Izrael vyhlásil politiku izolace a destabilizace nové vlády (Spojené státy se možná přidají). Zvoleným úředníkům budou odepřena cestovní povolení, dělníkům z izolované Gazy se zakáže vstup do Izraele a vyvíjí se veškeré úsilí k zablokování finančních prostředků pro Palestince. Zvláštní vyslanec Čtyřky James Wolfensohn navrhl, aby dárci pomohli palestinskému lidu, aniž by porušili protiteroristické zákony zakazující zasílání finančních prostředků přímo Hamasu.

V krátkodobém výhledu je nejlepším přístupem řídit se Wolfensohnovou radou, nechat v Palestině usadit prach a vyčkat na výsledek izraelských voleb, jež proběhnou ještě tento měsíc. Hamas si teď přeje upevnit svůj politický výtěžek, udržet doma pořádek a stabilitu a zdržet se veškerých styků s Izraelem. Bude tragédií, zejména pro Palestince, budou-li prosazovat terorismus nebo nad ním mhouřit oko.

Prvořadou překážkou míru je izraelská kolonizace Palestiny. Když jsem se stal prezidentem, na Západním břehu a v Gaze bylo jen několik stovek osadníků, avšak po mém odchodu z úřadu vláda vedená Likudem osadnické aktivity rozšířila. Prezident Ronald Reagan tuto politiku odsoudil a ujistil, že Rezoluce č. 242 nadále zůstává „základním kamenem amerického mírového úsilí na Středním východě“. Prezident George H.W. Bush dokonce pohrozil snížením americké pomoci Izraeli.

Přestože prezident Bill Clinton vynaložil značné úsilí na prosazování míru, za jeho administrativy došlo k mohutnému přírůstku osadníků, až na 225 tisíc, převážně v době, kdy byl premiérem Ehud Barak. Jejich nejlepší nabídkou Palestincům bylo stáhnout 20% z nich, takže by jich zbylo 180 tisíc ve 209 osadách, pokrývajících kolem 5% okupované půdy.

Onen 5% údaj je hrubě zavádějící, vzhledem k přilehlým oblastem zabraným nebo vyhrazeným pro expanzi, silnicím spojujícím osady navzájem a s Jeruzalémem a širokým pásům inženýrských sítí zajišťujícím vodu, kanalizaci, elektřinu a spoje. Tato spletitá textura rozděluje celý Západní břeh na mnoho fragmentů, často neobyvatelných nebo nepřístupných.

Izraelští lídři se nedávno rozhodli pro jednostranné jednání, aniž by angažovali USA nebo Palestince, přičemž za první krok stanovili stažení z Gazy. Tak jak je v současnosti ohraničená a izolovaná, bez přístupu do vzduchu, na moře nebo na Západní břeh, Gaza je neživotaschopným ekonomickým a politickým útvarem.

Budoucnost Západního břehu je neméně ponurá. Obzvlášť problematickou je izraelská výstavba obrovských betonových zdí v obydlených místech a vysokých plotů ve venkovských oblastech – umístěných zcela na palestinském území a často s hlubokými průniky, aby bylo obsaženo více území a osad. Zeď je navržena tak, aby zcela obklopila ořezanou Palestinu, a to, co z Palestiny zbude, protne síť exkluzivních dálnic, jež spojí Izrael s údolím Jordánu.

To nebude nikdy přijatelné ani pro Palestince, ani pro mezinárodní společenství a nevyhnutelně to vyvolá větší napětí a násilí uvnitř Palestiny a silnější zášť a nepřátelství arabského světa vůči Americe, která bude za neutěšenou situaci Palestinců volána k zodpovědnosti.

Úřadující ministerský předseda Ehud Olmert a další už před lety poukázali na to, že nepřetržitá izraelská okupace bude čím dál složitější, neboť poměrný počet židovských občanů se demograficky snižuje jak v Izraeli, tak v Palestině. To je jasné většině Izraelců, kteří tuto dominantní úlohu rovněž považují za pokřivení svých prastarých mravních a náboženských hodnot. V průběhu let průzkumy veřejného mínění vytrvale ukazují, že kolem 60% Izraelců je nakloněno stažení ze Západního břehu výměnou za trvalý mír. Obdobně platí, že převážná většina Izraelců i Palestinců si přeje trvalé řešení založené na dvou státech.

Ztrát na životech v posledních několika letech přibylo, když okupační síly zavedly přísnější kontroly. Od září 2000 do března 2006 bylo v konfliktu zabito 3982 Palestinců a 1084 Izraelců a tyto počty zahrnují mnoho dětí: 708 palestinských a 123 izraelských.

Není pochyb, že dohoda s Palestinci může přinést úplné arabské uznání Izraele a jeho práva na život v míru. Všechny odmítavé politiky Hamasu nebo kterékoli teroristické skupiny překoná celkové arabské odhodlání zadržet další násilí a prosadit blaho palestinského lidu.

Jak plynuly roky, viděl jsem, jak se zoufalství a frustrace vyvíjely v optimismus a pokrok, a ani dnes se nesmíme vzdávat naděje na trvalý mír pro Izraelce a svobodu a spravedlnost pro Palestince, budou-li respektovány tři základní premisy:

1. Je třeba, aby Palestinci a všichni ostatní sousedé uznali a akceptovali právo Izraele na existenci a na život v míru.

2. Nelze tolerovat zabíjení nevinných lidí sebevražednými atentáty ani jinými násilnými činy.

3. Palestinci musí žít v míru a důstojnosti a trvalé izraelské osady na jejich území jsou pro dosažení tohoto cíle velkou překážkou.