Liberální řád nemůže existovat bez politické demokracie, avšak dnes se nám často připomíná, že politická demokracie sama není zárukou liberálního řádu. Svobodné a spravedlivé volby mohou přivést k moci iránského prezidenta, který chce „vymazat Izrael z mapy Středního východu“. Nebo prezidenta Venezuely, jehož nevraživost vůči obchodnické třídě sice vyvolává jásot v ulicích, ale vede též k emigraci těch, jejichž iniciativa je rozhodující pro blaho lidí. Méně škodlivé, a přesto problematické je zvolení menšinové vlády – jako v Polsku –, která bezohledně prosazuje osobní zájmy svých členů a porušuje všechny sliby o spolupráci dané před volbami.

Řečeno jinak, chceme-li na světě zavést demokracii, volby nestačí. Volby mohou vést k neliberálním demokraciím, ba i horším výsledkům. Je potřeba, aby byly zakotveny do mnohem komplexnějšího institucionálního rámce, jenž bych popsal jako liberální řád.

Prvním znakem liberálního řádu je to, že demokracie nesmí tolerovat ty, kdo mají v úmyslu demokracii zničit. Některé státy, například Německo, mají zákony umožňující zákaz politických stran, jejichž programy jsou zřetelně protidemokratické. V minulosti byly tyto zákony využity k potlačení stran jak krajně levicových, tak krajně pravicových. To jasně přispělo k zamezení všech projevů možného návratu totalitních způsobů dvacátého století.

Když však jedinci a strany kandidují ve volbách, není vždy zřejmé, jak se zachovají, pokud zvítězí. Tady mají své místo zákony, které na držitele úřadů kladou omezení, například dvaadvacátý dodatek k Ústavě Spojených států. Mnohé ústavy takové pravidlo obsahují, a dokonce i ruský prezident Vladimír Putin prohlásil, že jej dodrží.

Doufejme, že to tak skutečně bude. Jinde, zejména v mnoha dalších nástupnických státech po Sovětském svazu a v Latinské Americe, často ti, kdo jsou u moci, jednoduše změnili ústavu ve svůj prospěch – včetně ustanovení o omezení funkčního období. Právě tady přichází ke slovu druhý pilíř liberálního řádu: právní řád.

Poukazování na to, že demokracie a právní řád není totéž, není nikdy dost. Existují jak demokracie nerespektující zákon, tak nedemokratické „právní státy“ (Rechtsstaat). Ustavení svobody vyžaduje obojí a těžší je zavést a udržovat právní řád, neboť ten nevyžaduje jen ústavu, ale rovněž – a jde bezmála o podstatnější část – nezávislé soudnictví, které je vnímavé k porušování ústavních a dalších zákonných předpisů.

Je nesmírně důležité, že v Iráku proběhly volby do ústavního shromáždění. To vytvořilo – byť s jistým vnějším tlakem, především jménem sunnitů – dokument, který může posloužit jako základ právního řádu.

Zůstává však úkol najít, jmenovat a schválit nezávislé soudce. To bude obzvlášť těžké v prostředí, kde je vždy na dohled šaría, islámské náboženské právo vykonávané nikoli soudci, ale duchovními. Sekulární právní řád je nejdelikátnějším předpokladem liberálního řádu.

I přesto z historie víme, že k odsunutí právního řádu na vedlejší kolej a k jeho nahrazení ideologickou tyranií stačí jediný zmocňovací zákon, jak se stalo, když v Německu nastoupil k moci Hitler.

Tady vstupuje do hry třetí součást liberálního řádu: občanská společnost. Pluralitní rozmanitost občanských sdružení a aktivit – regulovaných, ale neovládaných státem, s plným právem vyjadřovat své názory, ba veřejně demonstrovat svá (rozličná) stanoviska – je nejmohutnější pilíř liberálního řádu. Čilá občanská společnost se sešikuje, kdykoli je právní řád porušován, a dokáže rovněž mírnit neliberální sklony demokratických majorit.

Díky téměř celosvětové dostupnosti informací vznikají dobrovolné nevládní organizace, jež tvoří občanskou společnost, mnohem snáze než dříve. Neexistuje však žádná nezvratitelná záruka proti zneužití moci, zejména je-li tato moc získána demokraticky. Mezinárodní společenství proto musí pochopit, že nestačí propagovat, organizovat či monitorovat volby v dosud nedemokratických státech.

Program šíření liberálního řádu vyžaduje mnohem důmyslnější přístup. Především je zapotřebí mezinárodních organizací a uskupení, jež budou neustále ostražité vůči rizikům neliberálních demokracií.