V posledním čtvrtstoletí zaznamenal stav vládnutí i sdělovacích prostředků v Africe povzbudivý pokrok. Nejenže se Afrika oprostila od nejhoršího odkazu kolonialismu, ale vymanila se také z tuhých mantinelů studené války. Stará dogmata ustoupila novému pragmatismu – nové svobodě zlepšovat, experimentovat a nacházet africké odpovědi na africké problémy.

Afrika se toho za tuto dobu naučila spoustu o demokracii, její křehkosti i potenciálu. Stále více se očekává, že se vlády budou měnit pokojně, spolupracovat na regionální úrovni, přitahovat schopné a trestat zkorumpované. Pokrok navíc přesahuje úroveň vlád. Jak ve své nedávné zprávě shrnula Ekonomická komise pro Afriku: „Občanská společnost a média v posledním desetiletí demokratických reforem zesílily svůj hlas i moc.“

V mnoha oblastech, zejména v oblasti médií, však ještě stále zbývá urazit dlouhou cestu.

Úcta ke svobodě tisku vyvěrá z úcty k pluralismu, který je základním kamenem míru a pokroku. Pluralismus předpokládá připravenost naslouchat mnoha hlasům – ať už s nimi souhlasíme, či nikoliv – a ochotu osvojit si bohatou rozmanitost kultur.

Pokud nás naše rozmanitost rozděluje, mohou být důsledky tragické, jak jsme viděli ve Rwandě, v Pobřeží slonoviny, v Demokratické republice Kongo a v Súdánu. Pokud ovšem rozmanitost vítáme – a také debatu a názorovou různost, které s ní jdou ruku v ruce –, pak zaséváme semena stability a pokroku.

V souvislosti s médii však dnes existuje také druhá významná otázka, která se týká dostatečnosti novinářských vědomostí ve stále komplikovanějším světě. Jak se zdá, afričtí vůdci mají o hloubce těchto vědomostí vážné pochyby a upřímně pochybují také o šíři pochopení, s níž mnozí novináři přistupují k obtížným tématům. Hlubší a širší znalosti budou pro budoucnost africké žurnalistiky evidentně klíčové.

Například revoluce v bioinženýrství slibuje, že promění venkovské společnosti, podobně jako staré průmyslové inženýrství kdysi přetvořilo městskou krajinu. Genetický výzkum promění přístupy k problémům osobního a veřejného zdraví včetně takových metel, jako jsou AIDS a malárie.

Přírodní vědy zase nabízejí nové způsoby, jak přemýšlet o dopadu klimatických změn na zásobování Afriky potravinami a vodou. Nové informační technologie promění vzdělávací systém po celé Africe včetně venkovských oblastí, neboť dodávají novou energii neprůmyslovým ekonomikám.

Novinářů, kteří o těchto tématech vědí dost na to, aby mohli informovat africké publikum, je však nedostatek.

Abychom tento stav zlepšili, musíme prohloubit dialog a komunikaci mezi novináři a těmi, o kom píší: politiky, státními úředníky, podnikateli a náboženskými vůdci – stručně řečeno hlasy občanské společnosti.

Na straně médií by to mělo znamenat důkladnější zkoumání látky na počátku procesu zpravování a psaní. Kultivace znalostí je stejně důležitá jako kultivace zdrojů.

Také zdroje však mohou pomáhat více. Například zákulisní informování „mimo záznam“ je na Západě pravidelnou a běžnou věcí, zatímco v Africe jde o poměrně vzácný jev. Někteří novináři mají potíže získat odpovědi i na přímé dotazy. Návyk dělit se o informace si Afrika ještě potřebuje vytříbit.

V ideálním světě by byli novináři vzdělaní ve všech nuancích oblastí, které pokrývají. Vědecká obeznámenost, ekonomická prozíravost, politický důvtip a odbornost v oblasti práva a medicíny – všechny tyto dovednosti by měly být ve zpravodajském sále samosebou přítomny.

Existují pochopitelné důvody, proč tohoto ideálu stále nebylo dosaženo. Tak především není žurnalistika pokládána za ušlechtilou profesi, poněvadž až příliš mnoho mladých Afričanů až příliš dlouhou dobu vidělo v novináři pouhého propagandistu. Navíc bývá žurnalistika často nebezpečná. V letech 1985 až 1995 bylo v Africe zabito 108 novinářů; riziko se sice snižuje, ale stále je reálné. A konečně dostává většina afrických novinářů podstatně nižší mzdu než lidé jiných profesí.

Za špatnou kvalitu nesou vinu také vlastníci médií a mediální manažeři. Lidé, kteří formulují mediální agendu, na ni až příliš často pohlížejí jako na agendu obchodní. Měřítkem úspěchu média bývá až příliš často pouhý finanční zisk. Výsledkem jsou mnohdy manipulativní sdělovací prostředky, které v honbě za čtenáři a ratingy překrucují a uvádějí v omyl. Žurnalistika je podřízena zábavě a povinnost informovat ustupuje potřebě uspokojovat.

Zodpovědné a relevantní zpravodajství není v tomto podnikatelském modelu prioritou. Moc tisku je místo toho využívána k tomu, aby stavěla tradiční hodnotové systémy na hlavu – aby nedůležité vykreslovala jako podstatné a všední jako lechtivé.

Takto pokřivená žurnalistika může v Africe napáchat obzvláště rozsáhlé škody, neboť se prohřešuje proti africkým hodnotovým systémům, rozptyluje energii Afričanů a prokazuje medvědí službu africkému rozvoji. Manipulativní žurnalistika zde není pouhou nepřístojností; může mít otevřeně ničivé následky.

Při partnerské spolupráci s vládami, soukromým sektorem a institucemi občanské společnosti se mohou stát africká média zdrojem relevantních informací, zasvěcených komentářů i analýz a také konstruktivní a kooperativní zodpovědnosti, i když zůstanou svobodná, nezávislá a komerčně úspěšná.