PAŘÍŽ: Existují tři typy recesí. První typ recesí bývá způsoben velkými otřesy, například válkami nebo náhlými a prudkými nárůsty cen ropy. Vzpomeňme na sedmdesátá léta, kdy otřesy na ropných trzích vyvolaly dokonce dvě celosvětové recese. Recese druhé kategorie vznikají náhodou, například když klesne důvěra spotřebitele nebo když podnikatelé znejistí a přestanou investovat. To byl důvod recese ve Spojených státech na počátku devadesátých let.

Recese třetího typu nastává ve chvíli, kdy vybuchne déle neudržitelný objem nerovnováhy v ekonomice. Tuto podobu recese někdy doprovází velký nárůst dluhů (firemních nebo spotřebitelských) nebo závratné spekulace na akciovém či kapitálovém trhu, které se nakonec zhroutí. Taková bublina „splaskla“ před deseti lety v Japonsku, jež se z této katastrofy dosud ne zcela zotavilo.

Recese prvního druhu jsou převážně nepředvídatelné. Recese druhého typu jsou méně závažné a lze jim snadno předcházet nebo je napravovat. Většinou zde postačí snížení úrokových sazeb nebo menší oživení. Ovšem recese třetího druhu nás znepokojují nejvíce. Stojí Amerika na prahu tohoto typu recese?

Jakou podobu bude mít příští hospodářská krize ve Spojených státech – tedy pokud Amerika opravdu k recesi směřuje? Optimisté předvídají recesi druhého typu; naopak pesimisté se obávají, že zpoza hospodářského zákulisí vykukuje právě třetí odrůda ekonomické krize. Kdo má pravdu? Odpověď závisí takřka na jednom jediném čísle: budoucím tempu růstu produktivity USA.

Po inflační úpravě se hodnota amerických burz během devadesátých let zhruba ztrojnásobila. Ceny akcií se na rozdíl od zisků zdvojnásobily. Míra spořivosti domácností klesla během posledního desetiletí z 5 % HDP v roce 1990 na nulu v roce 2000. Obchodní bilance USA – přebytek dovozu nad vývozem – je nyní ve schodku přibližně 3 % HDP.

Jsou tato čísla varováním, anebo zcela běžnou známkou konjunktury? Pokud se tempo růstu ve Spojených státech nezmění a zůstane i v následujících desetiletích takové jako v posledních třiceti letech, pak je odpověď jasná a děsivá. Ceny akcií by se dostaly příliš vysoko. Domácnosti by se chovaly naprosto nezodpovědně. Vnější nerovnováha by byla neospravedlnitelná a, ano, neudržitelná.

Jestliže ale bude roční nárůst produktivity Spojených států během příštích třiceti let vyšší než za uplynulá tři desetiletí, nebudou se mít v Americe v podstatě čeho bát. Vysoké hodnoty akciových trhů by věštily zářnou budoucnost, domácnosti by se chovaly uvážlivě a Amerika by mohla vykázat deficit obchodní bilance a začít investovat. Za takových podmínek by se pak zbytkové problémy daly vyřešit nenápadnou úpravou úrokových sazeb, případně snížením daní. Jakákoli recese by pak byla krátká a nepříliš výrazná.

Ovšem – jakou úroveň zvýšené produktivity může do budoucna Amerika očekávat? Růst produktivity bude podle všeho vyšší než před rokem 1995: stoupající tendence růstu v několika posledních letech není náhodná, technologická revoluce totiž není žádná fikce. Přesto se ale obávám, že produktivita se nakonec zlepší mnohem méně, než jak slibují věštci nové ekonomiky. Z této perspektivy mám doslova husí kůži. Nejenže budoucnost bude méně zářná, ale úpravy, jichž bude potřeba, až se dostaví realita, by navíc mohly vyvolat recesi mnohem nepříjemnější a zpomalení ekonomiky mnohem úpornější, než jak nás dnes straší i ty nejčernější předpovědi.