WASHINGTON, DC – S rozbíhajícím se rokem 2014 se zdá, že příznaky rozpadajícího se regulačního vztahu mezi Evropskou unií a Spojenými státy jsou všudypřítomné. Přísné nové regulace amerického Federálního rezervního systému pro zahraniční banky vyprovokovaly Evropskou komisi k hrozbě odplaty. Pokrok směrem k harmonizaci amerických a unijních pravidel pro deriváty – které byly jednou z hlavních příčin finanční krize – uvízl na mrtvém bodě. A plány EU a Velké Británie obehnat bankovní vklady „plotem“ v podobě jasného vymezení, k čemu mohou být využity, se zřejmě formou i obsahem odchýlí od sebe navzájem i od nově zveřejněného Volckerova pravidla v USA.
Ponaučení, které většina pozorovatelů z těchto sporů na stále vyšší úrovni vyvozuje – totiž že i v oblasti finanční regulace má mocenská politika navrch nad obecným blahem –, je ovšem neúplné. Regulační odlišnosti koneckonců nejsou pouze výsledkem nestejných národních zájmů; jistou roli může hrát také míra efektivity, s jakou se provádí a koordinuje diplomacie.
Jedna nedávná studie například zdůraznila neschopnost představitelů skupiny G-20 definovat konzistentní a uskutečnitelný návod na zavedení agendy finanční reformy ohlášené po krizi v roce 2008. V posledních zhruba deseti letech vyzývají hlavy států regulátory, aby řešili velké otázky, například kapitálové standardy, spolu s dalšími záležitostmi typu nekotovaných derivátů nebo reforem úvěrových ratingů. Během tohoto období však oficiální činitelé jednali více či méně podle vlastní libovůle a umožňovali, aby se problémy řešily podle různých ekonomických a politických cyklů.
WASHINGTON, DC – S rozbíhajícím se rokem 2014 se zdá, že příznaky rozpadajícího se regulačního vztahu mezi Evropskou unií a Spojenými státy jsou všudypřítomné. Přísné nové regulace amerického Federálního rezervního systému pro zahraniční banky vyprovokovaly Evropskou komisi k hrozbě odplaty. Pokrok směrem k harmonizaci amerických a unijních pravidel pro deriváty – které byly jednou z hlavních příčin finanční krize – uvízl na mrtvém bodě. A plány EU a Velké Británie obehnat bankovní vklady „plotem“ v podobě jasného vymezení, k čemu mohou být využity, se zřejmě formou i obsahem odchýlí od sebe navzájem i od nově zveřejněného Volckerova pravidla v USA.
Ponaučení, které většina pozorovatelů z těchto sporů na stále vyšší úrovni vyvozuje – totiž že i v oblasti finanční regulace má mocenská politika navrch nad obecným blahem –, je ovšem neúplné. Regulační odlišnosti koneckonců nejsou pouze výsledkem nestejných národních zájmů; jistou roli může hrát také míra efektivity, s jakou se provádí a koordinuje diplomacie.
Jedna nedávná studie například zdůraznila neschopnost představitelů skupiny G-20 definovat konzistentní a uskutečnitelný návod na zavedení agendy finanční reformy ohlášené po krizi v roce 2008. V posledních zhruba deseti letech vyzývají hlavy států regulátory, aby řešili velké otázky, například kapitálové standardy, spolu s dalšími záležitostmi typu nekotovaných derivátů nebo reforem úvěrových ratingů. Během tohoto období však oficiální činitelé jednali více či méně podle vlastní libovůle a umožňovali, aby se problémy řešily podle různých ekonomických a politických cyklů.