NEW YORK – Mezinárodní měnový fond bude mít nového výkonného ředitele dříve, než se čekalo. Více než deset let kritizuji řízení fondu, které symbolizuje mimo jiné způsob, jímž je volen jeho šéf. Podle gentlemanské dohody většinových podílníků – tedy států skupiny G-8 – má být výkonným ředitelem Evropan, zatímco Američané obsadí druhou nejvyšší funkci ve fondu a také post šéfa Světové banky.

Evropané i Američané obvykle vybírali svého kandidáta v zákulisí, pouze po zběžné konzultaci s rozvojovými zeměmi. Výsledek však často nebyl dobrý pro MMF, pro Světovou banku ani pro svět.

Nejnechvalněji proslulým bylo jmenování Paula Wolfowitze, jednoho z hlavních architektů války v Iráku, do čela Světové banky. Jeho úsudek v této funkci nebyl o nic lepší než jeho názory, které zatáhly Spojené státy do katastrofálního válečného dobrodružství. Nejprve stanovil jako hlavní prioritu banky boj proti korupci a pak uprostřed funkčního období odešel kvůli obviněním z protekcionářství.

A když se po Američany vyvolané velké recesi konečně začalo rýsovat nové uspořádání, dohodla se skupina G-20 (nebo si to ostatní alespoň mysleli), že příští šéf MMF se bude vybírat otevřeným a průhledným způsobem. Přitom se předpokládalo, že výsledkem takového procesu bude téměř jistě výkonný ředitel z některé země s rozvíjejícím se trhem. Hlavní zodpovědností MMF je koneckonců boj proti krizím, z nichž většina proběhla v rozvojových zemích – za přibližně 30 let od nástupu katastrofální politiky finanční deregulace a liberalizace jich vypuklo více než sto. A v zemích s rozvíjejícími se trhy zůstalo po těchto bitvách mnoho hrdinů.

Krize je třeba obezřetně řídit. Nezvládnutí východoasijské krize v roce 1997 ze strany MMF a amerického ministerstva financí proměnilo hospodářské poklesy v recese a recese v deprese. Opakování takového scénáře si svět nemůže dovolit.

Dnes bezprostředně hrozí krize v Evropě, kde Evropská centrální banka podle všeho upřednostňuje vlastní účetní rozvahu – a účetní rozvahu evropských bank zatížených dluhy z Irska, Řecka a Portugalska – před blahem občanů těchto zemí. Zmíněné dluhy bude téměř jistě zapotřebí restrukturalizovat, ale ECB, která umožnila bankám vzájemně se zadlužit nad jakoukoliv rozumnou mez a obtěžkat se toxickými deriváty, dnes varuje před jakoukoliv formou restrukturalizace nebo odepsání dluhů.

Na to, aby Evropská centrální banka označovala restrukturalizaci dluhu za „nemyslitelnou“, je však už trochu pozdě. ECB měla trochu přemýšlet, než vůbec současný stav umožnila. A nejen přemýšlet; především měla zavést určité regulace, které by nedopustily, aby se evropské banky staly tak zranitelnými.

Nyní je zapotřebí, aby ECB přemýšlela o tom, jak pomoci všem, nejen bankéřům, kteří si koupili dluhopisy. Nové myšlení by mělo klást lidi na první místo a akcionáře bank a držitele dluhopisů až na místo druhé. I kdyby akcionáři a držitelé dluhopisů přišli o všechno, při správné restrukturalizaci stále dokážeme zachránit banky a ochránit daňové poplatníky a zaměstnance.

Otázka, jaké stanovisko příští výkonný ředitel MMF v této věci zaujme – a jak se postaví k otázce, zda lze fiskální záchrany dosáhnout utahováním opasků, kdy náklady ponesou obyčejní občané, zatímco bankéři budou jen lehce klepnuti přes prsty –, má klíčový význam, ale těžko ji lze předvídat. Navzdory neúspěchu strategie MMF ve východní Asii, v Latinské Americe i jinde má totiž tato strategie stále své příznivce, a to i v zemích s rozvíjejícími se trhy.

Souboj o vedení se vyvíjí jinak, než mnozí očekávali. Někteří nejkvalifikovanější kandidáti (v rozvinutých i rozvojových zemích) nezískali podporu vlastních vlád, kterou tento politický proces zjevně vyžaduje. Další kvalifikovaní zástupci rozvíjejících se trhů se zdráhají vstoupit do volebního ringu – funkce šéfa MMF je brutální a plná cestování, takže vyžaduje nejen moudrost a zkušenosti, ale i fyzický elán.

Jakkoliv bych rád viděl v čele MMF zástupce rozvíjejících se trhů a rozvojového světa, nejvyšší prioritou je zvolit vůdce s potřebnou kvalifikací, odhodláním a chápáním, a to v otevřeném a průhledném procesu – někoho, kdo bude pokračovat v nastoupeném reformním kurzu fondu.

Reálpolitika se možná postará o to, že v nejvyšším managementu budou vysoce postavení zástupci Číny i USA, ale předpoklad, že druhý nejvyšší post by měl obsadit Američan, rozhodně musí padnout.

Ať už bude výsledek jakýkoliv, MMF, Světová banka i mezinárodní společenství musí opětovně potvrdit svůj závazek k otevřenému a průhlednému procesu – a položit si otázku, jak lze tento proces zlepšit. Spíše než nominace od vlád, které se často zdráhají podpořit výtečné kandidáty z opozičních stran, by například mohl navrhovat jména mezinárodní nominační výbor. Také změny hlasovacích procedur (veřejné hlasování podle zemí spíše než prostřednictvím volitelů nebo požadavek, aby kandidáti získali podporu většiny rozvojových a rozvíjejících se zemí) by mohly přesvědčit ke kandidatuře větší počet zástupců rozvíjejících se trhů.

To, co vidíme dnes – otevřená kampaň namísto volby za zavřenými dveřmi –, se jeví jako krok správným směrem. Musíme však doufat, že sliby dané v kampani nesvážou novému šéfovi ruce, jak se často děje ve volené politice. Zjednodušené ideologie přivedly svět do šlamastyky, ve které se dnes nachází, a zjednodušené recepty (i ve formě „utahování opasků z lásky“) problémy jen zkomplikují.

Jednou z čelních kandidátek na funkci příštího výkonného ředitele MMF se shodou okolností stala Francouzka Christine Lagardeová, která v roli francouzské ministryně financí pomohla provést svou zemi velkou recesí. Byla a je otevřenou stoupenkyní reforem finančního sektoru a získala si respekt všech lidí, se kterými pracovala.

Politika nebývá ke kvalitním kandidátům vždy laskavá. Svět by měl být vděčný, že se alespoň jedna taková kandidátka objevila. Místo jejího narození by nemělo být jejím vyhlídkám na překážku.