Saturday, August 23, 2014
0

Čínské finančnictví dospívá

LONDÝN – Čínská finanční soustava v posledních letech prošla neobyčejnou evolucí. Její transformaci sleduji jako člen Mezinárodního poradního sboru Čínské komise pro regulaci bankovnictví (CBRC).

V roce 2002 všechny velké čínské banky přetékaly nevymahatelnými půjčkami, které v některých případech přesahovaly v úhrnu 10 % celkové bilance. Žádná z velkých bank nesplňovala ani nároky Basel 1 na kapitálovou přiměřenost. Málokterý z finančníků v Londýně či New Yorku dokázal jmenovat jinou banku než Bank of China, která byla často mylně pokládána za banku centrální. A zmínka, že Federální rezervní systém USA či britský Úřad pro finanční služby by se v něčem mohly přiučit od čínských finančních orgánů, by se považovala za absurdní.

Necelou dekádu nato se ledacos změnilo. Problém starých nevymahatelných půjček se vyřešil, především zřízením společností, které pochybná aktiva převzaly do správy, a injekcí čerstvého kapitálu do komerčních bank. Vykazovaný objem nevymahatelných úvěrů teď lehce převyšuje 1 % aktiv. Byli přizváni zahraniční partneři, aby se zajistil přenos dovedností, a menšinové akciové podíly byly uvedeny na kapitálový trh. V globálním žebříčku tržní kapitalizace se do první desítky podle aktuálních hodnocení probojovaly čtyři čínské banky. V současnosti expandují v zahraničí, posílené svým pevným kapitálovým zázemím.

Výzvy samozřejmě zůstávají. Ani v Číně nemají kouzelný lektvar na oživení půjčky dané vývozci, který zanikl. Ať už dobrovolně či pod tlakem, velké čínské banky půjčovaly místním samosprávám značné sumy na infrastrukturní projekty, v řadě případů pochybné ekonomické hodnoty. Neustále přítomné je riziko, že jednoho dne by se mohl zhroutit trh s nemovitostmi, avšak banky v Číně by z toho vyšly lépe než v USA a Británii, protože velká část spekulativních investic se financovala v hotovosti, popřípadě s mírnou dluhovou pákou.

Pekingské orgány, zejména CBRC a Lidová banka Číny (skutečná centrální banka), mají dobré výsledky v řízení vznikajících vzestupů a propadů a ani tentokrát bych si nevsadil proti jejich úspěchu. Vyznačují se značnou pružností, plynoucí ze škály politických nástrojů zahrnující rozličné požadavky na kapitál a rezervy a přímé regulační nároky na podmínky hypotečního úvěrování. Už několik měsíců utahují růstu úvěrů šrouby a má to pozitivní účinky.

Bylo by lichotivé domnívat se, že k tomuto obratu v čínské finanční soustavě došlo díky moudrým radám zahraničních konzultantů. Jenže ačkoliv externí vlivy byly v některých ohledech přínosné (impuls Basel 1 a 2 dodal v Pekingu sílu těm, kdo byli odhodláni očistit bankovní soustavu), Číňané dnes – nikoliv nerozumně – přistupují k radám z londýnské City a z Wall Street s jistou skepsí.

Na nedávnou kritiku asijských regulátorů z úst amerického ministra financí Timothyho Geithnera se například napříč regionem pohlíží s pohrdáním, o nedůvěře ani nemluvě. Na místě je víc pokory, vzhledem k výkonu amerických regulačních orgánů během nástupu krize. Kdo žije ve skleníku, neměl by házet ani rétorickým kamenem.

Na současném dění je nejzajímavější sledovat sílící konvergenci regulatorních filozofií a nástrojů v Pekingu, Londýně a New Yorku. Až do nedávného bezmála zhroucení západního kapitalismu se severoatlantické orgány domnívaly, že nastal konec finančních dějin. Finanční poměry bylo možné ovládat jediným nástrojem – krátkodobou úrokovou sazbou – uplatňovaným výhradně k prosazování určitého implicitního či explicitního cíle inflace spotřebitelských cen.

Kapitálová přiměřenost bank se nastavila globálně, a jakmile byla stanovena, zůstávala fixní. Jinak všechno nejlépe věděly trhy. Banky měly své vlastní pobídky k rozumnému půjčování a jeho regulace by se nutně ukázala jako neefektivní. Naproti tomu v Číně byly všechny aspekty činnosti bank pod přímým dohledem. Většina bank vlastně byla v područí centrální banky.

Dnes si pekingští činitelé uvědomují výhody rezervovanějšího přístupu i institucí s primárně komerčním zaměřením. Využívání různých požadavků na kapitál a rezervy, poměrů půjček vůči vkladům, dolních prahů depozit a horních prahů zadlužení jako nástrojů regulace úvěrování nemovitostí se ale nevzdali.

Na vyspělých kapitálových trzích tyto „makroprudenční instrumenty“, abych použil termínu, který je dnes v Bazileji v módě, přitom právě pilně znovuobjevujeme. Uvědomujeme si dnes užitečnost flexibilnější sady nástrojů, jimiž lze reagovat na nadměrný rozmach úvěrů či bubliny cen aktiv, kde úpravy krátkodobých úrokových sazeb mohou být neúčinné, či dokonce dvojsečné. Zvýšení úrokové sazby může sice zmírnit žár na hypotečním trhu, ale zároveň zchladí zbytek ekonomiky.

Sbližují se i filozofie regulace. Součástí regulatorního myšlenkového světa předkrizové anglosféry bylo proslulé provolání britské ministerské předsedkyně Margaret Thatcherové, že „trhu se nelze vzpírat“. Bývalý předseda Fedu Alan Greenspan odmítal veškeré pokusy zkrotit elán tvůrců bohatství na Wall Street.

Číňané byli méně ideologičtí. Nic jim nebránilo, aby bublinu nazývali bublinou a určitou intervencí ji vyfoukli. Názory Thatcherové dnes už ve všech otázkách ctí jen Sarah Palinová a Greenspan byl z dějin finančnictví vyretušován, po čínském vzoru.

Když se zkraje roku 2009 skupina G7 transformovala v G20, mnoho lidí se pochopitelně obávalo, že při tak rozmanité škále účastníků z tak odlišných tradic bude v Basilejském výboru i jinde těžké dosahovat konsenzu v regulatorních otázkách. Tyto obavy se ukázaly jako nadsazené. Základní prvky širšího konsenzu nad budoucí úlohou finanční regulace už máme, tedy za předpokladu, že Američané jako Geithner dokážou odolat svému neustálému pokušení říkat zbytku světa, aby dělal, co mu říkají, ne co sami dělají.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured