Když se v červenci blížilo 82. výročí založení Komunistické strany Číny, zdálo se, že nový generální tajemník strany Chu Ťin-tchao hodlá oznámit celou řadu nových reforem. Během slavnostního obřadu u příležitosti vyhlášení současné ústavy z roku 1982 Chu údajně projevil zájem o posílení ústavní ochrany občanů před zásahy ze strany oficiálních míst a o prosazení rozsáhlé právní reformy. Dokonce se šuškalo, že nový generální tajemník uvažuje i o vnitrostranické demokratizaci, větší svobodě tisku, posílení role nekomunistických politických stran a umožnění návratu vypovězených disidentů do vlasti.

Podobně optimistické názory ještě zesílily, když čínští intelektuálové - včetně některých oficiálních učenců - začali psát a vyslovovat se pro přehodnocení kontroverzních stranických pouček o historických událostech (jako například o masakru na náměstí Tchien-an-men). Stejně tak se začala veřejnost ve větší míře zastávat vesnických dělníků (kteří po desetimilionech migrují do čínských měst) a volat po zásadních ústavních změnách.

Například právní vědec Cchao S´-jüan začal o reformě ústavy psát, lobbovat za ni a organizovat o ní konference. Skutečnost, že byl po pekingském masakru v roce 1989 vyloučen ze strany, nějakou dobu přednášel v zahraničí a nyní vede výzkumnou poradenskou firmu, se nezdála být na překážku. Cchao si dával dobrý pozor, aby nepřekročil hranice umírněného reformátorství, a přesto se odvážil otevřeně vyzvat k reformě pěti oblastí vlády: ústavy, dělby moci, volebního systému, politických stran a politické kultury.

Chu Ťin-tchao a premiér Wen Ťia-pao dokonce údajně schválili vytvoření vysoce postaveného orgánu s názvem ,,Vedoucí skupina pro revizi ústavy", který měl vypracovat koncept ,,radikálních změn" - ty měly být projednány na příštím plenárním zasedání Všečínského shromáždění lidových zástupců v březnu 2004. Navrhované změny měly podle všeho zahrnovat dodatek, jenž by zaručoval stejná majetková práva soukromým podnikatelům a státním podnikům, ústavní právo členů strany volit své vedoucí představitele, a dokonce i některé kroky směrem k politickému systému více stran.

Předpokládalo se, že viditelná tolerance strany vůči těmto myšlenkám vyzařuje přímo od Chu Ťin-tchaa. Když navíc Chu zrušil tradiční letní jednání starých stranických pohlavárů, které se každoročně konalo za zavřenými dveřmi v přímořském letovisku Pej-taj-che, začala sílit naděje, že politická reforma by mohla skutečně propuknout.

Když ovšem Chu během projevu k národu 1. července žádnou z těchto otázek nenadnesl, reformně orientované Číňany to citelně odradilo. Ke zklamání mnoha lidí nakonec Chu přednesl nevýraznou řeč, která namísto velebení politické reformy opětovně zdůraznila bezútěšný koncept ,,tří reprezentantů" - banální teorii předchozího stranického šéfa Ťiang Ce-mina, která umožňovala podnikatelům členství ve straně.

Reformně orientované intelektuály, jako je Cchao S´-jüan, začali sledovat hrdlořezové z Úřadu pro veřejnou bezpečnost a účastníkům Cchaem organizované konference o právní reformě se dostalo varování ze strany Oddělení propagandy (čínského cenzorského úřadu), aby přestali diskutovat o ,,třech nezmiňovatelných" (politická reforma, revize ústavy a přehodnocení historických událostí). Bylo zřejmé, že reformní proud narazil do zdi. Strana navíc brzy poté vydala dokument adresovaný mozkovým trustům, sdělovacím prostředkům a univerzitám, v němž zakazuje jakoukoliv veřejnou debatu o těchto otázkách.

Co se stalo? Jako už tolikrát v minulosti narazilo toto nejnovější reformní úsilí na hranice stranické tolerance prakticky ještě dříve, než se pořádně rozeběhlo.

V Číně jde o starou písničku: volání liberalizátorů po reformě končívá znepřátelením konzervativních členů strany - v tomto případě politické frakce kolem Ťiang Ce-mina, který již sice není členem stálého výboru politbyra, ale stále stojí v čele mocné Ústřední vojenské komise a má značný vliv. Reformátoři byli umlčeni ve jménu udržení stability.

Od počátku osmdesátých let zažila Čína podobnou dynamiku vývoje již mnohokrát. Je sice pravda, že tyto epizody po sobě často zanechají alespoň nejskromnější zbytky pokroku, avšak současné politické prostředí v Číně je mnohem nepřístupnější a netolerantnější než v polovině osmdesátých let.

Tento poslední případ ,,přerušované reformy" každopádně znovu nastoluje klíčovou otázku, zda v Číně skutečně může existovat ,,pokojná evoluce", tedy alespoň dokud u moci setrvává Komunistická strana Číny. Současná situace naznačuje, že strana dokáže jen zřídkakdy strávit větší než jen nejtitěrnější dávku politické reformy, natožpak otevřené kritiky, aby na ni vzápětí téměř spontánně zareagovala.

Proces ,,pokojné evoluce" sice nabízí v této měnící se ,,lidové republice" nejlepší vyhlídky na změnu, avšak okázalá neschopnost strany podpořit i ten nejskromnější podíl politických výzev - jakkoliv je u moci nová generace vůdců - nevzbuzuje důvěru v možnost postupné reformy. Selhání nejnovějšího minireformního hnutí naznačuje, že pokud jde o politiku, pak se konceptu fa-č´ neboli vlády zákona stále jen ve velmi malé míře daří zastínit koncept žen-č´ neboli vlády lidí.

Z hlediska ekonomické reformy možná Čína představuje zázrak, ale dokud se nezmění její leninský systém vlády, vypůjčený od SSSR v dobách stalinské éry, pak skutečně nová Nová Čína nikdy opravdu nevznikne.

A přestože člověk doufá, že Čína nalezne způsob, jak pokračovat ve vlastní transformaci pokojnou cestou, trvalá netolerance komunistické strany vůči svobodě projevu a její odmítání umožnit lidu byť jen veřejně diskutovat o možnostech, jak by se dala jejich vláda reformovat, nevěstí pro budoucnost vůbec nic dobrého.