Západní média trpí zlozvykem upadání do záchvatů přejídání. Je ironické, že co se týče Číny, poslední amok se týká právě jídla. Tento týden byl popraven bývalý šéf čínského Státního úřadu pro kontrolu potravin a léků Čen Siao-jü, který v úplatcích přijal téměř milion dolarů, a ukazuje se, že toto šílenství už proniklo i do Číny.

Nejprve přišla záplava článků o krmivech pro domácí zvířata s příměsí melaminu (derivátu uhlí), léku na kašel a pastě na zuby nastavovaných dietylenglykolem (sladce chutnající průmyslovou chemikálií používanou v nemrznoucích a brzdových kapalinách), vláčcích na hraní zdobených barvami na bázi olova, antibioticích infikovaných bakteriemi, výbušných bateriích do mobilních telefonů a vadných automobilových pneumatikách.

Teď se pozornost upřela na potraviny. Světový tisk je plný článků o medu pančovaném průmyslovými sladidly, konzervovaných pokrmech kontaminovaných bakteriemi a nadměrnými dávkami přísad, rýžovém víně říznutém technickým lihem a o hospodářsky pěstovaných rybách, úhořích a krevetách krmených velkými dávkami antibiotik a pak oplachovaných formaldehydem, aby se snížily počty bakterií při testech.

Čínská vláda v reakci na to jednala téměř okamžitě. Generální správa kvality, kontroly, inspekce a karantény provedla průzkum a oznámila, že bezmála pětina všech produktů vyrobených v Číně pro domácí spotřebu nesplňuje bezpečnostní a jakostní normy. Zároveň kontroloři zesílili inspekční činnost, uzavřeli asi 180 potravinářských výroben a jména provinilců zveřejňují na svých webových stránkách.

Navíc nejenže byl popraven Čen Siao-jü, ale také byl k trestu smrti za přijetí zhruba 300 tisíc dolarů od výrobců léčiv odsouzen Cchao Wen-čuang, který ve Státním úřadu pro kontrolu potravin a léků zodpovídal za registraci farmaceutik. Oba verdikty byly nepochybně vykalkulované, v souladu s proslulým čínským příslovím „zabij několik kuřat, abys zaplašil opice“.

Proč nás to ale překvapuje? Vždyť „kapitalismus s čínskými rysy“ je už nějakou dobu chaotickou volbou tribunou. Zhruba 75% čínských potravin v současnosti vyrábějí malé, soukromé a nelicencované podniky, které je těžké regulovat.

Cizinci s chatrnými znalostmi hlubokých proměn Číny tu investují, nakupují, obchodují a nevázaně vychvalují čínský ohromující, ale bezohledný „hospodářský boom“. Kvůli strachu z „napadání Číny“ začalo být pro takzvané „přátele Číny“ těžké otevřeně diskutovat její temné stránky.

Sami Číňané ovšem nejsou ani zdaleka bez povědomí o tom, že jakost jejich potravin, léků, vody i vzduchu je pochybná. Zprávy v zadních uličkách ( sia-tao sia-o-si ) už dlouho sytí zvěsti o tom, že situace sklouzává. Jeden druhořadý podnik rozemílal sádrokarton, plnil jej do gelových kapslí a prodával jako lék. Rolnická vesnice vyrabovala nemocniční odpadní kontejner, aby získala vyhozené chirurgické náčiní, v nedalekém průplavu jej umyla, zabalila do plastových obalů označených štítkem „sterilizováno“ a se slevou prodala zpět do nemocnice.

Samozřejmě že nijak nepomohl fakt, že komunistická strana nenávidí svobodný tisk a čilou občanskou společnost, dva informační kanály zpětné vazby, jež jsou pro zajištění blaha každé země zásadní.

Ku prospěchu nebylo ani to, že čínské regulační agentury zaostávají daleko za růstem tamní ekonomiky. Pekingský úřad čínské Státní správy ochrany životního prostředí má například méně než 300 zaměstnanců, zatímco Agentura ochrany životního prostředí Spojených států jich má přes 17 tisíc.

Čínský chorý spěch k fu-čchiang (bohatství a moci) dává zemi jen malou naději na rozvoj všech nezbytných institucí, jež každá skutečně vyspělá, neřkuli osvícená společnost potřebuje k dosažení rovnováhy a sociálního zdraví.

V dnešním globalizovaném světě, kde se hranice států proměnily v synapse bezpočtu forem nekontrolovatelných interakcí, se však problémy jedné země staly problémy všech. Než tedy my na Západě začneme být k čínským problémům s kontrolou jakosti přehnaně kritičtí, měli bychom se upamatovat na svou spoluvinu za proměnu Číny v průmyslovou zónu světa a globální smetiště mnoha toxických branží. Třebaže snad bědujeme nad ztrátou pracovních míst ve výrobě skrze „outsourcing,“ rozhodně nenaříkáme nad exportem obrovského rozsahu znečištění do Číny.

Čína může začít litovat bezohledné dychtivosti, s níž přijala industrializaci. Číňané se už začínají probouzet ze zaslepenosti rozvojem, která je pohltila, když se začali vymaňovat z komoditně vyhladovělé Kulturní revoluce. Ve světě nedostatku se zdálo, že víc je vždy lépe.

Avšak tak jako Západ před několika desítkami let začal chápat, že přírodní prostředí má své meze, Čína teď projevuje první známky přechodu do postindustriální fáze. Takže místo abychom jednoduše přibouchli dveře před čínskými výrobky, mohli bychom zvážit pomoc Číně prostřednictvím otevření dveří našich regulačních agentur jejich čínským protějškům.

Takový postup by vlastně pomohl nám samotným. Vždyť i v případě „strategických konkurentů,“ jako je Čína, žijeme ve společném globální prostoru, kde sdílíme vzduch, vodu, průmyslové zboží, ba i potraviny.