Svět si deset let kladl otázku, kdy si čínští představitelé uvědomí, že jejich země čelí obrovské ekologické krizi. Letos jsme dostali odpověď v podobě nového pětiletého plánu, v němž je ochrana životního prostředí označena za prioritu. Následovala smršť zelené propagandy a vláda dnes hovoří o tom, že bude k měření rozvoje používat „zelený HDP“. Povedou však všechny tyto řeči ke skutečnému pokroku?

Ústřední vláda sice připouští jisté zhoršení životního prostředí způsobené rychlým hospodářským růstem, avšak obrázek, který vykresluje, není úplný. Vezměme si například „zelený HDP“. Státní úřad pro ochranu životního prostředí letos na jaře vůbec poprvé vypracoval oficiální odhad čínského HDP sníženého o ekologické škody. Podle těchto výpočtů by odstranění následků znečištění z roku 2004 přišlo na 84 miliard dolarů, což jsou 3% HDP zmíněného roku. Podle realističtějších odhadů však ekologická zátěž představuje každoročně 8-13% čínského růstu HDP, což znamená, že země již kvůli znečištění ztratila téměř vše, co od konce 70. let získala.

Čínské ekologické problémy, jakkoliv jsou jejich příčiny složité, lze v konečném důsledku připsat našemu chápání marxismu. Po většinu nedávné minulosti jsme v marxismu spatřovali jen filozofii třídního boje. Věřili jsme, že hospodářský rozvoj vyřeší všechny naše problémy. V reformním období se toto špatné pochopení Marxe přetavilo do podoby nezřízené a morálky zbavené honby za materiálním ziskem. Tradiční čínská kultura se svým důrazem na soulad mezi lidskými bytostmi a přírodou byla odsunuta stranou.

V důsledku toho vládnou čínské ekonomice neefektivní znečišťovatelé hladoví po přírodních zdrojích, jako jsou uhelné a nerostné doly, textilky a papírny, železárny a ocelárny, petrochemické závody a výrobci stavebních hmot. Naše města zaznamenávají explozivní růst, což vede k ničení vodních zdrojů a úděsným dopravním zácpám.

Čtvrtina obyvatel Číny pije závadnou vodu; třetina lidí ve městech dýchá silně znečištěný vzduch. Země navíc v poslední době zažívá lavinu ekologických havárií. V průměru každý druhý den dojde v Číně k velké havárii s významným znečištěním vodního zdroje.

Ačkoliv Čína podepsala kjótský protokol a přibližně 50 dalších mezinárodních ekologických smluv, pro jejich naplnění děláme jen málo. Nebudeme-li brát zlepšení struktury našeho průmyslu vážně, nepodaří se nám v budoucnu splnit závazky snížení emisí. Nový pětiletý plán sice stanovuje chvályhodné cíle, avšak v mnoha provinciích se zatím nepodařilo splnit ani významné ekologické cíle předchozí pětiletky.

Pravdou je, že Čína dosáhla za tři desetiletí takového hospodářského pokroku, na jaký potřebovaly západní země sto let. Zároveň však Čína za 30 let utrpěla staleté ekologické škody. Na rozdíl od západních zemí si však bohužel nemůžeme dovolit čekat, až náš roční HDP na hlavu dosáhne 10 000 dolarů, a teprve poté se ekologickými problémy zabývat. Naši experti předpovídají, že se ekologická krize zintenzivní do kritické fáze v době, kdy bude roční HDP na hlavu v Číně dosahovat pouhých 3 000 dolarů.

A co je ještě horší, ušlechtilejší prvky naší tradiční kultury jsme sice odhodili, ale současně jsme nedokázali přijmout za své pozitivnější aspekty moderní civilizace. Koncept „společenské smlouvy“ založené na právech a povinnostech – což jsou základní hodnoty představující nejdůležitější podmínku účinné ochrany životního prostředí – zůstává do značné míry bez povšimnutí. V důsledku toho nebývají projekty ochrany životního prostředí mnohdy začleňovány do kalkulace výrobních nákladů. A jen zřídkakdy se někdo obtěžuje zohledňovat ekologickou zátěž – nebo práva – pro chudé a bezmocné občany země.

Je bezpodmínečně nutné, aby ekologické faktory reálně figurovaly v čínském makroekonomickém plánování. To vyžaduje, aby se při plánování velkých průmyslových projektů a energeticky náročných podniků koncipovala racionálnější strategie. Je třeba vypracovávat pečlivé studie, které ještě před zahájením projektů stanoví jejich dostupné energetické, půdní, nerostné a biologické zdroje. Územní plánování musí být revidováno tak, aby rozbíjelo průmyslové monopoly a stanovovalo rozvojové cíle v souladu s počtem obyvatel, objemem zdrojů a schopností absorbovat znečištění životního prostředí.

A konečně potřebuje Čína novou energetickou strategii. Průmyslové země vyvinuly a začaly v obrovské míře využívat jadernou, sluneční a větrnou energii, bioplyn i další obnovitelné energetické zdroje. Technologické kapacity Číny v tomto ohledu zaostávají i za jinými rozvojovými zeměmi, jako jsou Indie a Pákistán, a její odkázanost na uhlí představuje jednu z největších hrozeb pro globální klima. Momentálně jednoduše není jiná alternativa. V dlouhodobém důsledku se však čistá energie stane jedinou možností, jak zajistit hospodářský růst bez nenapravitelných ekologických škod.

Vláda nemůže řešit tyto problémy sama. Největší zájem na ochraně životního prostředí má čínský lid, a tak se právě on musí stát hnacím motorem. Místní komunity, nevládní organizace i firmy, ti všichni musí přispět svou troškou. Nemohou se omezovat na pouhý „dohled“ a žádosti na úřady, ale musí své působení rozšířit i o další způsoby, jak se domoci svého práva: o veřejná slyšení, žaloby na snížení kvality života, větší pozornost sdělovacích prostředků a další dobrovolné aktivity.

V konečném důsledku však moc spočívá v rukou vlády. Je zapotřebí, aby vedoucí představitelé Číny podnikli několik konkrétních kroků přesahujících rámec pouhé rétoriky. Musí svěřit ekologickým pracovníkům skutečnou moc, zajistit dodržování stávajících zákonů a zacelit v nich zející zadní vrátka v podobě právních kliček. Toho lze dosáhnout pouze zavedením právních mechanismů, které budou odměňovat ty, kdo životní prostředí chrání, zatímco znečišťovatele donutí platit, a pomocí při sjednocování ekologických organizací, které jsou roztroušeny napříč mnoha různými sektory. A především je zapotřebí vytvořit systém, jenž bude sledovat počínání oficiálních představitelů nejen v oblasti ekonomické, ale i ekologické.

Čína má nebezpečně blízko ke krizi. Obrovský ekologický dluh země bude tak či onak nutné splatit. Čína musí projevit potřebnou prozíravost a začít tento dluh splácet již nyní, kdy se s ním ještě dá něco dělat, a nedopustit jeho navršení tak, aby nás v konečném důsledku hrozil přivést na mizinu všechny.