Od svého obnovení Pierrem de Coubertinem byly olympijské hry vždy zpolitizované. Ty první se uskutečnily v roce 1896 v Aténách s cílem znemožnit Turky, kteří stále okupovali severní Řecko. Berlínské hry v roce 1936 se staly oslavou triumfu nacistické ideologie. A olympijské hry v Soulu v roce 1988 otevřely dveře k demokratizaci Jižní Koreje.

Letošní letní olympijské hry v Pekingu nebudou o nic méně politické – budou však připomínat Berlín, anebo Soul? Stanou se apoteózou autoritářského režimu, anebo počátkem jeho zániku?

Řada optimistických pozorovatelů Číny, jejichž postoj často změkčují úzké vztahy s komunistickým režimem, sází na „měkký“ přechod od despotismu k otevřené společnosti, avšak nedávné události tuto přívětivou interpretaci nepodporují. Od počátku tohoto roku je útlak bojovníků za lidská práva, advokátů a bloggerů tvrdší než kdykoliv předtím.

Přesný počet demokratických disidentů, kteří byli uvězněni nebo ještě něco horšího, není znám. Neexistuje způsob, jak započítat oběti, kterých si nikdo nevšimne, nebo odpovědět na otázku, proč jsou někteří lidé odsouzeni k trestu smrti a zastřeleni. Nevíme, kolik jich je bez procesu posláno do „převýchovných center“. Zkusme se vzhledem k absenci spolehlivé statistiky zaměřit na dvě symbolické postavy čínského prodemokratického hnutí: Chu Ťiu a Čchena Kuang-čchenga.

Sedmadvacátého prosince použilo 20 ozbrojených policistů krajní fyzické násilí, aby zatklo Chu Ťiu přímo před zraky jeho manželky a dvouměsíčního dítěte, přičemž se chovali tak, jako by jim zatýkaný dokázal klást skutečný odpor. Chu Ťia je však drobný čtyřiatřicetiletý muž, jenž trpí těžkým onemocněním jater. Navíc je zapřisáhlým vyznavačem nenásilí, obdivovatelem dalajlámy, učedníkem Mahátma Gándhího a vroucným buddhistou.

Proč nasazuje mocná Komunistická strana Číny veškerou sílu, aby unesla – žádné slovo nevystihuje lépe, co se stalo – tak titěrného nepřítele? Strana ho obviňuje z „podvratné činnosti“, avšak Chu neporušil žádné zákony, nestojí v čele kontrarevoluční armády a nebyl na pokraji svržení strany.

Chu Ťiovy politické kroky jsou mnohem skromnější. V roce 2000 zanechal studia na Pekingské univerzitě, když se dozvěděl, že tisíce rolníků z provincie Che-nan umírají na AIDS poté, co prodali krev místním překupníkům. Od vypuknutí epidemie je jeho hlavní činností rozdávání léků a morální útěchy v zoufalých vesnicích této provincie.

Místní úřady Chu Ťiovi dobročinnou práci nijak neulehčují, přestože i ony nesou za epidemii částečnou zodpovědnost. Protože jsou navíc nevládní organizace v Číně zakázány, může Chu Ťia jednat pouze sám za sebe. Pokud by na podporu své charity založil jakoukoliv organizaci, porušil by zákon.

Tragédie obětí z Che-nanu nicméně otevřela Chu Ťiovi oči a umožnila mu pochopit, že její příčinou je absence lidských práv v Číně. Založil tedy webovou stránku, která funguje jako chatovací místnost pro čínské intelektuály sdílející jeho obavy. Tato webová stránka – kterou nyní vláda zablokovala – informovala rovněž o osudu Čchena Kuang-čchenga.

Slepý rolník a právník-samouk Čchen protestoval v roce 2005 proti únosu přibližně 3000 žen v jeho rodném městě Lin-i. Ženy byly sterilizovány nebo donuceny k potratu, aby se stabilizoval růst počtu obyvatel v regionu. Protože je však toto extrémní násilí v rozporu s čínskými zákony, zaslal Čchen petici centrální vládě, což je v Číně jediná právně uznávaná forma protestu. Když v doprovodu malé skupinky právníků nesl svou petici do Pekingu, byl obviněn z narušování plynulosti dopravy ve věčně ucpaných ulicích tohoto města a odsouzen ke čtyřem letům vězení.

Proč se tak umírněné činy, nadto zakořeněné v čínské morální tradici, setkávají s tak dramatickou represí? Chu i Čchen očividně respektují zákon. Nevolají po revoluci. Je pravdou, že hovoří se zahraničními novináři, kteří o jejich skutcích informují, avšak takový kontakt není nezákonný.

Stranou však obchází strašidlo sovětského precedentu. Žádnému čínskému Sacharovovi nebo Solženicynovi nebude umožněno poskvrnit „úspěch“ strany. Uvěznění Chu Ťii a Čchena Kuang-čchenga je jasným signálem, že žádný demokratizační proces v Číně nezačne mimo stranickou kontrolu.

Když se čínští představitelé zmiňují v oficiálních prohlášeních o demokracii, myslí tím „organizovanou“ demokracii shora dolů. Jakýkoliv pokus o demokratizaci prostřednictvím občanské společnosti tak bude v zárodku rozdrcen.

Čína evidentně není na cestě k demokracii západního střihu a hospodářský růst se nestane předehrou ke svobodné společnosti tak dlouho, dokud tomu strana dokáže bránit. Skutečnou ambicí režimu je vynalézt alternativu k západní demokracii: jakýsi osvícený despotismus pod kuratelou meritokratické komunistické strany. Olympijské hry jsou organizovány tak, aby tento alternativní model podporovaly.

Nakolik legitimní tento model je? Šedesát milionů členů strany, téměř ve všech případech mužů a obyvatel měst, by s ním pravděpodobně souhlasilo, stejně jako by s ním možná souhlasilo 200 milionů Číňanů, kteří se dělí o zisky z rychlého hospodářského růstu. Co si však o tomto osvíceném despotismu myslí jedna miliarda lidí žijících v naprosté chudobě (z toho 300 milionů za méně než jeden dolar denně) a zbavených veškerých práv? To nikdo neví, poněvadž tito lidé nemohou svá přání vyjádřit.

Možná že Chu Ťia a Čchen Kuang-čcheng zastupují tuto mlčící miliardu lidí více než strana. Vysvětlovalo by to, proč je strana rozdrtila – a proč by měl jakýkoliv slušný účastník letošní letní olympiády žádat jejich okamžité propuštění.