ČCHENG-TU – Minulý měsíc si svět připomněl 50. výročí události, kterou tibetští aktivisté s oblibou nazývají Dnem tibetského národního povstání – toho dne v roce 1959 se Tibeťané ve Lhase vzepřeli nadvládě Komunistické strany Číny. Vzpoura byla tehdy rozdrcena, dalajláma uprchl do Indie a situace se nejméně na deset dalších let podstatně zhoršila: během politiky „velkého skoku“ předsedy Maa zemřelo mnoho Tibeťanů hladem – jejich počet zřejmě přesáhl milion –, chrámy a kláštery byly srovnány se zemí, v některých případech tibetskými Rudými gardami během kulturní revoluce, a velký počet lidí zahynul při násilnostech.

Oficiální čínští představitelé jsou v tomto roce plném výročí (20 let od událostí na Tchien-an-men) viditelně nesví. V březnu jsem pobýval ve městě Čcheng-tu v provincii S’-čchuan, kde žije mnoho Tibeťanů. Policisté tam na ulicích zastavovali dokonce i zahraniční turisty, kteří o výročí vůbec neměli tušení, a hledali u nich známky vzpoury. Barvitá tibetská čtvrť byla ohraničena kordonem. Nejenže se tam nesmělo fotografovat, ale člověk tamtudy nesměl ani projít.

Čínský tisk ovšem toto výročí připomněl záplavou článků popisujících radost Tibeťanů z osvobození od staletí trvajícího feudalismu a otroctví. Pokud bychom měli věřit například listu China Daily , pak byl Tibet „před osvobozením“ živoucím peklem a Tibeťané jsou dnes šťastní a vděční, že mohou být občany Čínské lidové republiky.

U některých to pravděpodobně platí. U mnoha jiných nikoliv. Pokud však čínská propaganda vykresluje až příliš temný obraz tibetské minulosti, pak lidé ze Západu, kteří s tibetským údělem sympatizují, jsou zase často příliš sentimentální.

Dalajlámovo osobní kouzlo v kombinaci s himálajskou atmosférou nadřazené duchovní moudrosti vykresluje karikaturu mystického, moudrého a mírumilovného národa drceného brutálním impériem. Skutečnost, že docela velký počet vzdělaných Tibeťanů čínské komunisty v roce 1950 opravdu uvítal, však měla své opodstatnění. Buddhističtí duchovní byli nikoliv bezdůvodně pokládáni za úzkoprsé a tyranské. Čínský komunismus sliboval modernizaci.

A právě tu čínská vláda v posledních několika desetiletích přinesla. Lhasa, ještě před 30 lety ospalý a dosti umouněný zapadákov, je dnes metropolí s obrovskými veřejnými prostranstvími, nákupními centry a věžáky, kterou se zbytkem Číny spojuje vysokorychlostní železnice. Je faktem, že Tibeťanům, kteří mají v místní samosprávě sporé zastoupení, nepřinášejí tyto výdobytky tak velký prospěch jako čínským Chanům. Jejich přítomnost ve městech, jako je Lhasa, v roli vojáků, obchodníků nebo prostitutek je tak drtivá, že se lidé obávají zániku tibetské kultury v jiné podobě než jen jako oficiální turistické atrakce.

Přesto není pochyb o tom, že tibetská města jsou dnes modernější než dříve – ve smyslu elektrifikace, vzdělávacích zařízení, nemocnic a dalších veřejných objektů. Je to jeden z argumentů, které při ospravedlňování užšího začlenění Tibetu do Číny používají nejen čínští představitelé, ale téměř všichni Číňané.

Tento argument má dlouhou historii. Západní (a také japonští) imperialisté ho počátkem 20. století používali k ospravedlnění svých „misí za zcivilizování“ nebo „modernizaci“ domorodců. Tchaj-wan byl pod japonskou nadvládou skutečně modernější než jiné části Číny. Rovněž Britové přinesli do Indie moderní správu země, železnice, univerzity a nemocnice.

Pomineme-li však hrstku nostalgických šovinistů, pak dnes většina Evropanů a Japonců není zcela přesvědčena, že modernizace je dostatečným odůvodněním imperiální vlády. Modernizaci by totiž měli provádět lidé, kteří si vládnou sami – neměla by ji vynucovat zahraniční moc. Tibeťanům by se jinými slovy mělo umožnit, aby se modernizovali sami.

Číňané však mají v rukávu ještě jeden argument, který se jeví jako přijatelnější (a modernější). Jsou oprávněně pyšní na etnickou rozmanitost Číny. Proč by se měla národnost definovat podle jazyka nebo etnického původu? Pokud by měli mít Tibeťané možnost odtrhnout se od Číny, proč by stejnou možnost neměli mít Velšané v Británii, Baskové ve Španělsku, Kurdové v Turecku nebo Kašmířané v Indii?

V některých případech by odpověď mohla znít: ano, možná by ji mít měli. Dělat však z etnického původu hlavní definující faktor národnosti je mlhavý a nebezpečný koncept, v neposlední řadě i proto, že ponechává na holičkách všechny menšiny.

Mýlí se tedy lidé, když podporují tibetskou věc? Měli bychom ji odsoudit jako sentimentální nesmysl? Není to nezbytně nutné. Podstatou celé otázky totiž není ani tak tibetská kultura nebo spiritualita, ba dokonce ani národní nezávislost, nýbrž spíše politická shoda.

V tomto ohledu na tom Tibeťané nejsou o nic hůře než ostatní obyvatelé Čínské lidové republiky. Ve jménu rozvoje srovnávají buldozery se zemí historické památky po celé Číně. Kultura je sterilizována, homogenizována a zbavována nezávislosti a spontánnosti ve všech čínských městech, nejen v Tibetu. Žádný čínský občan, bez ohledu na to, zda je to Chan, Tibeťan, Ujgur nebo Mongol, nemůže hlasováním odstavit od moci vládnoucí stranu.

Hlavním problémem tedy není národnost nebo diskriminace, nýbrž politika. Čínská vláda tvrdí, že Tibeťané jsou šťastní. Bez svobodného tisku a hlasovacího práva však neexistuje způsob, jak to zjistit. Sporadické projevy kolektivního násilí, po nichž následuje stejně násilný útlak, nicméně nasvědčují tomu, že mnozí šťastní nejsou.

Bez demokratické reformy tento cyklus neskončí, poněvadž násilí je typickým projevem lidí bez svobody slova. To platí nejen pro Tibet, ale i pro zbytek Číny. Tibeťané budou svobodní teprve tehdy, až budou svobodní všichni Číňané. Přinejmenším v tomto smyslu jsou všichni občané Číny na jedné lodi.