CAMBRIDGE – Vztahy mezi Čínou a Amerikou opět zažívají sešup. Čína se ohradila proti tomu, že prezident Barack Obama přijal v Bílém domě dalajlamu a dále že americká vláda prodala zbraně na Tchaj-wan. K oběma americkým rozhodnutím sice existovala řada precedentů, ale někteří čínští lídři očekávali, že Obama bude brát větší ohledy na to, co Čína považuje za své „stěžejní zájmy“ v otázce národní jednoty.

Takový vývoj událostí se ještě před časem nepředpokládal. Je tomu rok, co Obamova vláda projevila významné úsilí vyjít Číně vstříc. Ministryně zahraničí Hillary Clintonová hovořila o „plavbě na jedné lodi“ a řekla, že Čína a Spojené státy budou „stoupat a klesat společně“. Ministr financí Timothy Geithner prohlásil, že tráví víc času konzultacemi se svými čínskými partnery než s protějšky z jiných zemí. Někteří pozorovatelé dokonce hovořili o americko-čínské skupině „G2“, která bude řídit světovou ekonomiku.

Představa G2 byla odjakživa bláhová. Evropa má ve srovnání s USA i s Čínou větší ekonomiku a japonské hospodářství je v současnosti zhruba stejně velké jako to čínské. Účast Evropy a Japonska na řešení globálních problémů bude mít zásadní význam. Nicméně sílící americko-čínská spolupráce v rámci G20 byla loni pozitivním signálem jak bilaterální, tak multilaterální kooperace.

Ať už je znepokojení nad nedávnými událostmi v souvislosti s dalajlamou a Tchaj-wanem jakékoli, je důležité připomenout, že americko-čínské vztahy začaly upadat už dřív. Řada amerických kongresmanů si například stěžovala, že čínské intervence na měnových trzích, jejichž cílem je udržovat uměle nízkou hodnotu jüanu, ničí americká pracovní místa.

Druhou potíží bylo rozhodnutí Číny, že nebude spolupracovat na konferenci Organizace spojených národů o globální změně klimatu, která loni v prosinci proběhla v Kodani. Nejenže se Čína vzepřela opatřením, která byla v jednání celý předchozí rok, ale rozhodnutí premiéra Wen Ťia-paa poslat na schůzku s Obamou subalterního úředníka, který na amerického prezidenta ukazoval prstem, bylo nepokrytě urážlivé.

Obdobně se Čína zachovala, když se sešlo pět stálých členů Rady bezpečnosti OSN (plus Německo), aby prodiskutovali sankce proti Íránu za porušování povinností vůči Mezinárodní agentuře pro atomovou energii. Čína na jednání opět vyslala nevýznamného úředníka.

Co se stalo s dřívějšími slibnými známkami spolupráce? Možné jsou zřejmě dva důvody této změny čínského chování – na první pohled si sice zdánlivě odporují, ale ve skutečnosti se možná vzájemně posilují.

Zaprvé, v roce 2012 se očekává politická změna a v období sílícího nacionalismu žádný z čínských lídrů nechce vypadat změkčileji než jeho soupeři. To pomáhá vysvětlit nedávné tvrdé zásahy v Tibetu a Sin-ťiangu, jakož i zatýkání advokátů zaměřených na lidská práva.

Navíc se Čína možná blíží k ekonomickému přechodu. Někteří Číňané tvrdí, že růst pod úrovní 8 % by nestačil na zajištění dostatečné tvorby pracovních míst a na zakrývání sociální nestability. Jak se ale začíná zvyšovat americká míra úspor, čínský model růstu taženého exportem, který v Číně podporuje zaměstnanost za cenu globálních obchodních nevyvážeností, už možná nebude realizovatelný. Odpoví-li Čína na naléhavé žádosti o revalvaci jüanu, bude zřejmě muset projevit větší tvrdost v jiných otázkách, aby ukojila nacionalistické nálady.

Druhou příčinou způsobu čínského chování v poslední době může být pýcha a naduté sebevědomí. Čína je právem hrdá, že se jí vysokou mírou hospodářského růstu daří vybředat ze světové recese. Vinu za vznik recese svaluje na USA a v současnosti drží kolem dvou bilionů dolarů devizových rezerv.

Mnozí Číňané jsou přesvědčeni, že to znamená posun globální rovnováhy moci a že by Čína k ostatním zemím, včetně USA, měla přistupovat s menší úctou. Někteří čínští učenci dnes píší o úpadku USA a jeden z nich označil rok 2000 za vrchol americké moci.

Tato směs přehnané důvěry v zahraniční politiku a nejistoty v domácích otázkách může společně vysvětlovat změnu čínského chování ve druhé půli roku 2009. Je-li tomu tak, čínský kalkul se hrubě mýlí.

Zaprvé, USA nejsou v úpadku. Během let úpadek pravidelně předpovídali sami Američané i ostatní: když Sověti v roce 1957 vypustili Sputnik, když Nixon v roce 1971 „zavřel zlaté okno“ (zrušil směnitelnost mezi dolarem a zlatem) a když se v 80. letech zdálo, že rezivějící americkou ekonomiku překonali japonští výrobci. Jestliže se ale člověk podívá na sílu základů americké ekonomiky, není divu, že Světové ekonomické fórum řadí USA v žebříčku zemí s nejlepší konkurenční schopností na druhé místo (hned za Švýcarsko), zatímco Čína je o nějakých 30 příček níž.

Zadruhé, skutečnost, že Čína drží takové množství dolarů, není skutečným zdrojem moci, protože vzájemná závislost v ekonomickém vztahu je symetrická. Pravda, kdyby Čína vysypala své dolary na světové trhy, dokázala by americkou ekonomiku srazit na kolena, jenže přitom by podrazila nohy své vlastní ekonomice. Nejenže by Čína přišla o hodnotu svých dolarových rezerv, ale utrpěla by i významnou nezaměstnanost. Když je vzájemná závislost vyvážená, není zdrojem moci.

Zatřetí, navzdory čínským stížnostem dolar pravděpodobně zůstane hlavní světovou rezervní měnou, vzhledem k hloubce a šíři amerických kapitálových trhů, s nimiž se Čína nemůže rovnat, aniž by přešla k plné směnitelnosti jüanu a reformovala svou bankovní soustavu.

Konečně, čínský kalkul je chybný proto, že se nedrží moudrosti Tenga Siao-pchinga, jenž Číně radil, aby postupovala obezřetně a „držela svou svíci pod vědrem“. Jak mi nedávno řekl zkušený asijský státník, Teng by tuto chybu nikdy neudělal. Kdyby byl dnes Teng u moci, vedl by Čínu zpět ke vztahům s USA založeným na spolupráci, jimiž se vyznačoval počátek roku 2009.