Friday, August 22, 2014
0

„Mírový“ vzestup Číny?

V posledních několika týdnech Čína oznámila, že o 12,6% navýšila své výdaje na obranu, ředitel americké CIA Porter Goss potvrdil zhoršování vojenské rovnováhy v Tchajwanském průlivu a prezident George W. Bush požádal Evropany, aby nerušili své embargo na prodej zbraní do Číny. Přesto čínští předáci hovořili o „mírovém vzestupu“ Číny nebo nověji o jejím „mírovém rozvoji“.

Analytici jako John Mearsheimer z Chicagské univerzity kategoricky prohlásili, že v Číně není mírový vzestup možný a předpovídají, že „Spojené státy a Čína zřejmě vstoupí do usilovného bezpečnostního soupeření se značným válečným potenciálem“. Optimisté poukazují na to, že Čína od 90. let uskutečňuje dobré sousedské politiky, urovnala hraniční spory, hraje významnější úlohu v mezinárodních institucích a uvědomila si výhody využívání měkké moci. Skeptici však namítají, že Čína pouze vyčkává, až její hospodářství položí základy pro budoucí hegemonii.

Kdo má pravdu? To se ještě nějaký čas nedozvíme, avšak účastníci debaty by měli pamatovat na Thukydidovo varování z doby před více než dvěma tisíci let, že přesvědčení o nevyhnutelnosti střetu se může stát jednou z jeho hlavních příčin. Každá ze stran, přesvědčena, že se nevyhne válce s protivníkem, dělá uvážlivé vojenské přípravy, jež si však druhá strana vykládá jako potvrzení svých nejhorších obav.

„Vzestup Číny“ je vlastně nesprávný výraz. „Znovuobjevení“ by bylo přesnější, neboť co do rozlohy a historického vývoje byla Říše středu vždy hlavní mocností východní Asie. Technicky a hospodářsky byla Čína mezi roky 500 a 1500 světovým premiantem (třebaže bez globálního dosahu). Evropa a Amerika ji předstihly až v posledním půltisíciletí.

Asijská rozvojová banka odhadla, že v roce 1820, na počátku průmyslového věku, Asie tvořila tři pětiny světového výstupu. Do roku 1940 podíl klesl na jednu pětinu, přestože Asie byla domovem tří pětin světové populace. Prudký hospodářský růst dnes vynesl výstup zpět na dvě pětiny světového úhrnu a banka spekuluje, že by se Asie do roku 2025 mohla vrátit na svou historickou úroveň.

Asie samozřejmě zahrnuje Japonsko, Indii, Koreu a další, ale Čína bude nakonec hrát nejpodstatnější úlohu. Vysoké tempo ročního růstu na úrovni 8-9% vedlo ve dvou posledních desetiletích dvacátého století ke ztrojnásobení jejího HNP.

Nicméně, Čínu čeká ještě daleká pouť a v cestě jí stojí mnoho překážek. Hospodářství USA je asi dvakrát větší než ekonomika Číny; jestliže poroste tempem pouhých 2% ročně a růst čínského hospodářství bude 6%, dosáhnou parity po roce 2025. Ani tak by si však ekonomiky nebyly rovny co do skladby a důmyslnosti. Čína by nadále měla rozsáhlý zaostalý venkov a s ohledem na příjmy na hlavu by se USA nevyrovnala až do doby někdy po roce 2075 (záleží na nástrojích srovnání). Čína pro americkou převahu ani zdaleka nepředstavuje výzvu, jakou bylo císařské Německo, když v období před první světovou válkou překonalo Británii.

Navíc, prostá projekce trendů hospodářského růstu může být zavádějící. Státy obvykle sbírají snadno dosažitelné plody, když v raných fázích rozjezdu ekonomiky využívají importované technologie, zatímco jakmile hospodářství dosáhne vyšší úrovně rozvoje, tempo růstu obyčejně zpomaluje. Dále, čínskou ekonomiku poškozují neefektivní státní podniky, chatrná finanční soustava a nedostatečná infrastruktura.

Zároveň platí, že ekonomické projekce dokáže zhatit politika. Budování právního řádu a institucí zajišťujících politickou participaci pokulhává za hospodářským růstem a narůstající nerovnost, rozsáhlá vnitrostátní migrace, nedostatečná záchranná síť v sociální oblasti a korupce by mohly vést k politické nestabilitě. Vskutku, někteří pozorovatelé se obávají nestability vyvolané slabou , nikoliv rostoucí Čínou.

Dokud čínská ekonomika poroste, její vojenská moc se zřejmě bude zvětšovat; Čína se tudíž bude svým sousedům zdát nebezpečnější a bude komplikovat americké závazky v Asii. Studie organizace RAND říká, že do roku 2015 budou čínské vojenské výdaje šestkrát vyšší než japonské a že úhrnný vojenský kapitál bude zhruba pětkrát vyšší (měřeno při paritě kupní síly).

Ať už je přesnost takovýchto odhadů čínského vojenského růstu jakákoliv, výsledek bude záviset i na tom, jak se zachovají USA a další státy. Klíčem k vojenské moci v informačním věku je schopnost shromáždit, zpracovat, rozmístit a integrovat komplexní systémy vesmírného sledování, vysokorychlostních počítačů a „chytrých“ zbraní. Čína a další země některé složky tohoto potenciálu vybudují, ale podle mnoha vojenských analytiků není pravděpodobné, že by Čína v blízké budoucnosti srovnala krok s USA.

Neschopnost Číny globálně konkurovat USA neznamená, že by nemohla ohrozit USA ve východní Asii ani že je nemožná válka kvůli Tchaj-wanu. Slabší země někdy zaútočí, cítí-li se zahnány do rohu, jak předvedlo Japonsko v Pearl Harboru nebo Čína, když v roce 1950 vstoupila do korejské války.

Kdyby například Tchaj-wan vyhlásil nezávislost, Čína by zřejmě zasáhla prostřednictvím silových složek, bez ohledu na to, co by ji to stálo hospodářsky či vojensky. Vyhrát takovou válku by však nebylo pravděpodobné a rozvážná politika na obou stranách může zajistit, že k válce dojde jen stěží.

Není důvod, aby USA a Čína vstupovaly do války. Ne každá rostoucí moc vede k válce – vezměme si konec devatenáctého století, kdy Amerika předstihla Británii. Zůstane-li vzestup Číny mírový, bude příslibem velkých přínosů jak pro její vlastní obyvatele, tak pro její sousedy – a pro Američany. Bude však důležité, abychom měli na paměti Thukydidovu radu a nezaměňovali teorie analytiků za skutečnost a abychom to zdůrazňovali jak politickým předákům, tak veřejnosti.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured