Jedním matoucím a často přehlíženým rysem Francie, která si za nového prezidenta zvolila Nicolase Sarkozyho a dnes je na nejlepší cestě dát silný parlamentní mandát jeho politickým spojencům, je její směsice soukromého optimismu a veřejného pesimismu.

Vezměme si například tuto skutečnost: Francie má nejvyšší míru porodnosti v Evropské unii (jen těsně pod dvě děti na ženu) a předčí dokonce i prosperující Irsko. Ani takto vysoká míra samozřejmě nestačí na udržení současného počtu obyvatel Francie, ale zároveň je mnohem vyšší než u evropských sousedů této země a téměř se rovná míře porodnosti v USA. Navzdory tomu výzkumy veřejného mínění Eurobarometer opakovaně ukazují, že pokud jde o budoucnost své země, jsou Francouzi nejpesimističtější ze všech Evropanů. Jak je možné, že lidé, kteří se ke společné budoucnosti na úrovni národa stavějí tak negativně, si zároveň sebejistě vytvářejí soukromou budoucnost uvnitř vlastních rodin?

Francouzi, jež desítky let napínala neschopnost vlád snížit mohutnou nezaměstnanost, jsou dnes skutečně často vnímáni jako lidé, kteří se stáhli z politické sféry a soustředili se na vlastní životy a volný čas. Muzea, zahradničení, kluby všeho druhu, to vše v dnešní Francii jen kvete. Zdá se, že soukromá sdružení pokračují tam, kde skončily politické strany a odborové organizace.

Pokud se však Francouzi obrátili k veřejné sféře zády, jak máme chápat rekordně vysokou účast v nedávných prezidentských volbách, kdy se v obou kolech dostavilo k volebním urnám více než 85% voličů? A jak vysvětlíme vášeň, kterou vyvolala předvolební kampaň i Sarkozy samotný, a to včetně masivního potvrzení podpory, jehož se mu dostalo v parlamentních volbách?

Zdá se, že politické zanícení v zemi Rousseaua a Dantona nevymizelo. Pravda se tedy musí skrývat jinde: Francouzi nevzdali veškeré naděje v politiku; jednoduše čekají na opravdového vůdce.

Koneckonců lze vyvodit závěr, podle něhož Francouzi bez ohledu na globalizaci nikdy neuvěří, že stát postrádá moc. Francouzi budou od své vlády vždy očekávat větší věci než od integrované Evropy či světa bez hranic.

Ano, Francouzi jsou nenapravitelnými milovníky sociálního státu (nejsou jediní). A zdá se, že tomu Sarkozy instinktivně rozumí. Jeho agenda jako by se zaměřovala na liberalizaci doma – prodloužení pětatřicetihodinového pracovního týdne, ukončení zvláštních režimů penzí podle konkrétních profesí, zesílení pobídek k práci a vytváření bohatství. Zároveň však hledá ochranu před závratnými dopady globalizace, což bude pravděpodobně znamenat silnou podporu společné zemědělské politice EU, skeptický postoj k další liberalizaci obchodu a vůli zlepšit ekonomickou vládu Evropské unie.

Nicméně právě proto, že Francouzům záleží na budoucnosti svých početných dětí, jsou některým moudrým reformám mnohem přístupnější, než většina komentátorů (a politiků) obecně předpokládá. V nejvyšších patrech agendy nové vlády právem figurují střední a vyšší vzdělání. Stejně tak se tam ovšem nacházejí opatření zaměřená na omezení státu nebo snahy o povzbuzení podnikatelského ducha a zvýšení hospodářské dynamiky, jako jsou veřejné garance na bydlení a nově založené firmy, případně fiskální slevy na investice do malých společností.

Francie také zoufale potřebuje srážku s realitou v otázce podstaty její současné kulturní rozmanitosti. A nikdo by neměl zapomínat, že navzdory své předvolební rétorice a zjevné neoblíbenosti u mnoha přistěhovalců je Sarkozy sám synem přistěhovalce, jenž dává přednost smělým politikám pozitivní diskriminace. Což navíc jasně ukázala i nominace ženy severoafrického původu na post ministryně spravedlnosti.

Většina Francouzů chápe, že jejich veřejný prostor – trh práce, pracoviště, bydlení a vzdělávací instituce – jsou prožrané diskriminací. Na zbídačelých francouzských předměstích, oněch nechvalně proslulých banlieues , zní ideál „bratrství“ jako urážka kombinovaná s výsměchem. Pro Sarkozyho neexistuje větší úkol než zevnitř otevřít všechny dveře potomkům dalších lidí, kteří se stejně jako jeho otec přistěhovali do Francie.

Nenechme se tedy mýlit. Nicolas Sarkozy nebyl zvolen proto, aby adaptoval Francii na neuchopitelnou globalizaci. Jeho mandát je mnohem náročnější: musí uvést veřejné zájmy Francie v soulad s jejími soukromými vášněmi.