Po dvou letech občasné hry s ohněm atomového potenciálu Indie a Pákistán opět ustoupily od metání hrozeb a řinčení jadernými zbraněmi a hovoří o tom, jak urovnat vzájemné neshody. Mají ovšem probíhající rozhovory větší šanci na úspěch než bezpočet zkrachovalých jednání mezi těmito dvěma zeměmi, k nimž došlo za posledních padesát let?

Indie a Pákistán se 25. listopadu 2003 dohodly na klidu zbraní podél kontrolní linie (LoC), mezinárodní hranice oddělující indický Kašmír od pákistánského Kašmíru, i na skutečné kontrole území (AGPL) ve strategické oblasti Siačen. Příměří se tedy týká obrovské rozlohy: 778 kilometrů LoC, 150 kilometrů AGPL a 198 kilometrů mezinárodní hranice. To by mělo připravit cestu pro smysluplný dialog na schůzce Jihoasijského sdružení pro regionální spolupráci (SAARC), která proběhne 4. a 5. ledna v Islámábádu.

Pákistán se navíc částečně vzdal svého požadavku - pocházejícího z doby vzniku Indie a Pákistánu před o málo víc než půlstoletím - na referendum v Kašmíru pod mezinárodním dohledem, v němž by se rozhodovalo o suverenitě provincie. Bezesporu jde o odvážný ústupek, ale důvěra Indie v to, že Pákistán je skutečně odhodlán dojít k mírové dohodě, se odvíjí od přísnějšího kritéria: žádá, aby Pákistán odstranil infrastrukturu přeshraničního terorismu - zejména výcvikové tábory kašmírských separatistů a jejich mezinárodních džihádských bratří.

Přitáhnout uzdu násilným militantům, kteří udržují kašmírský problém ve varu, je ovšem těžké na obou stranách. V Indii i v Pákistánu je Kašmír ústřední celonárodní otázkou. Každá indická i pákistánská vláda kašmírskou záležitost vítá jako užitečný prostředek odvádění pozornosti od vlastních domácích neúspěchů a také proto, že se obávají reakce veřejnosti, kdyby vznikl dojem, že se v takto závažné věci vzdávají tradičnímu nepříteli.

Vzhledem k tomu, že pákistánské hospodářství se propadá do chaosu a kultura džihádu, k níž se hlásí bezpočet mladých Pákistánců, podkopává mezinárodní důvěryhodnost země, prosazují se konečně umírněné hlasy. Význačný publicista Amin M. Lakhani nedávno v nejčtenějším pákistánském listu Dawn prohlásil: ,,Neobyčejnou zaměřeností na Kašmír...je Pákistán sám proti sobě. Na domácí scéně toto zaujetí zmařilo hospodářský, sociální i politický rozvoj země. V mezinárodním ohledu snížilo význam země a pošpinilo její jméno. Pokřiven byl i duchovní rozvoj země, a to růstem počtu, obliby a relativní síly náboženských skupin, které představují nesnášenlivou a militantní interpretaci islámu, zdůrazňující rozdíly mezi pohlavími."

Lakhani poukazuje na trpkou ironii toho, že 143 milionů obyvatel Pákistánu obětovalo mnohé kvůli vymáhání demokratických práv a sebeurčení pro 13 milionů obyvatel Kašmíru, zatímco sami se v posledních 55 letech těšili jen žalostně malému zlomku těchto práv. Jak dlouho může Pákistán s kamennou tváří požadovat pro jiný národ práva, která upírá svému vlastnímu lidu?

Právě to je smutná a strašná otázka, již Lakhani pokládá, ale bohužel nenabízí žádnou odpověď. Na nadcházejícím summitu nejvyšších představitelů obou zemí indický ministerský předseda Atal Bihárí Vádžpéjí bezpochyby nepromešká žádnou příležitost, aby tuto otázku předložil svému pákistánskému protějšku. Pochopitelně, pákistánský premiér Mir Zafarulláh Chán Džamalí nemůže nabídnout žádnou uspokojivou odpověď - už proto, že musí jet domů a podat zprávu svému šéfovi Parvízi Mušarafovi, generálovi proměněnému v prezidenta.

Vádžpéjí by se ale neměl snažit jen zabodovat lépe než Mušaraf, nýbrž usilovat o víc. Skutečnost, že by Pákistán mohl být ochoten odložit svůj požadavek mezinárodního referenda v Kašmíru, je první skutečnou známkou kompromisu, již je možné po desetiletích zahlédnout. Vádžpéjí by měl prověřit, zda Pákistán míní své tvrzení vážně.

Pochybnosti bezesporu nejsou nemístné: prezident Mušaraf 18. prosince prohlásil, že na islámábádském summitu SAARC bude pro Kašmír požadovat plebiscit pod záštitou OSN. Den nato ovšem mluvčí pákistánského ministerstva zahraničí Masúd Chán tvrdil, že prezident Mušaraf je připraven od požadavku upustit.

Indie potřebuje vědět, zda je Mušaraf upřímný. Pokud ano, mohl by vzniknout základ skutečného dialogu o uklidnění boje o Kašmír.

Mušaraf má ale v tuto chvíli dobré důvody hrát to na obě strany. V poslední době přežil dva pokusy o atentát a islamisté jej obviňují z toho, že uzavřel ,,dohodu" s bezvěreckým nepřítelem, totiž Indií.

Taková rétorika nedává mnoho důvodů k optimismu ohledně výsledků summitu. Mušarafova nejistá pozice na domácím poli z něj zřejmě činí toho posledního, kdo by s Indií mohl vyřešit zásadní problém Kašmíru. Vzhledem k tomu, že je Mušaraf kvůli své podpoře nedávné války v Afghánistánu vnímán jako příliš proamerický, potřebuje nablýskat své nacionalistické zásluhy. Gesta ohledně Kašmíru jsou nejlepším způsobem, jak toho docílit.

Vádžpéjí za sebe zase naznačil, že pokud Pákistán stojí o rozumnou dohodu, měl by k ní dojít s ním, neboť Vádžpéjí může být na dlouhou dobu posledním indickým lídrem, jenž je v této záležitosti vůbec ochoten se dohodnout na kompromisu. Zdá se, že ostří hoši v jeho straně Bháratíja Džanta (BJP) by se zřejmě podrobili tomu, co jim bude řečeno - tedy prozatím. BJP ovšem nikdy ani náznakem neprokázala, že by měla starost o pákistánské zájmy. Příležitost hovořit a nalézt kompromis se možná naskýtá jen na okamžik a bohužel jsme se nejspíš ještě nedočkali konce hrátek s ohněm jaderných zbraní.