NEW YORK – Čínská vláda nedávno oznámila, že chce, aby se Šanghaj stala do roku 2020 hlavním městem globálních financí, srovnatelným s Londýnem a New Yorkem. Je to ambiciózní cíl, kterého může a nemusí být dosaženo. Čínské aspirace však odrážejí také jednu znepokojivou a stále všudypřítomnější novou realitu: političtí představitelé dělají rozhodnutí, která jsou za normálních okolností vyhrazená trhům, a to v míře nevídané celé desítky let.

Podobně jako finanční krize samotná je dnes i tento trend globální. V desítkách zemí přijímají politické špičky rozhodnutí, která v dohledné budoucnosti předurčí výkonnost místních (i globálních) trhů.

Čínský export poklesl v únoru o více než 25%. Žádný strach, reagoval premiér Wen Ťia-pao: čínská vláda má „dostatek munice“ na doplnění svého stimulačního balíku v objemu 587 miliard dolarů – na plán, který má vytvořit miliony pracovních míst prostřednictvím enormních vládních investic do dopravy, energetické infrastruktury, bydlení a dalších rozsáhlých projektů.

V Indii, kde je vláda častěji pokládána za brzdu obchodu než za katalyzátor růstu, dnes rozhodnutí hýbající místními trhy přijdou s vyšší pravděpodobností od byrokratů v Dillí než od inovátorů v Bombaji. Vláda vedená Kongresovou stranou, která se velmi snažila působit během hospodářského zpomalení ve volebním roce dojmem, že vnímavě reaguje na veřejnou poptávku, prosadila od prosince tři stimulační balíky.

V podstatě jde o to, že chceme-li dnes zjistit, jak, kdy a kde budou v desítkách zemí po celém rozvinutém i rozvojovém světě alokována aktiva a generováno bohatství, nesmíme se dívat na hlavní města financí, nýbrž na hlavní města politiky. 

Pro dlouhodobější globální hospodářský růst bude tento trend znamenat pouze potíže. Za prvé se nejužší elita Komunistické strany Číny jen těžko shodne na prioritách hospodářské politiky. Problémy, na něž naráží i americký prezident Barack Obama, když se snaží získat podporu pro riskantní a drahá politická řešení u hašteřivých demokratů a svéhlavých republikánů, povedou k vytvoření umolousaných legislativních kompromisů.

Stejné schéma se opakuje i jinde. V Rusku, na Ukrajině, v Maďarsku, Pákistánu, Turecku, Malajsii, Mexiku, Nigérii i dalších státech vyvolají bitvy mezi domácími politickými frakcemi často nesoudržné reakce na palčivé hospodářské problémy.

Za druhé platí, že pokud je obtížné dosáhnout uvnitř jedné země konsensu v otázce, jakým způsobem nejlépe podpořit růst, lze si stejný spor jen těžko představit v globálním měřítku. Většina politiků koncipuje politiku tak, aby sloužila jejich místním voličům a chránila jejich osobní politický kapitál. Posilování globálního růstu je s odstupem na druhém místě.

Ve Washingtonu využije mnoho přívrženců Demokratické strany politických debat k tomu, aby vytloukalo politický kapitál ze vzteku lidí na Wall Street, zatímco mnoho republikánů bude hledat skulinku, pomocí níž budou moci vytloukat politický kapitál z hněvu veřejnosti na demokraty, ve který doufají. Někteří členové vedení Komunistické strany Číny podpoří plány na realizaci posunu od exportem taženého růstu k modelu založenému na domácí spotřebě. Jiní se pokusí nasměrovat státní finance na své osobní investiční projekty. Také frakce v ruské, indické, mexické a jihoafrické vládě mají vlastní, konkurující si politické priority.

V době, kdy tolik politických představitelů koncipuje reakce na krizi tak, aby řešily místní problémy nebo vytvářely místní příležitosti, musíme si položit otázku, nakolik je pravděpodobné, že se tito lidé shodnou na jednotném mezinárodním přístupu.

Náš první signál o problémech s koordinací mezinárodní reakce na finanční krizi přišel loni v listopadu během mimořádného summitu skupiny G-20 ve Washingtonu. Již přimět skupinu G-8 k dohodě o prioritách je složité; dosáhnout konsensu uvnitř skupiny G-20 je exponenciálně obtížnější nejen kvůli většímu počtu protagonistů, ale i kvůli tomu, že se mnozí z nich neshodnou ani na nejzákladnějších pravidlech globální ekonomické hry.

Dubnový summit skupiny G-20 v Londýně sice přinesl více dohod o hospodářské politice, než se čekalo, avšak to bylo do značné míry dáno tím, že nejrozporuplnější téma – totiž americká a britská žádost o další výdaje na globální stimuly – bylo předem staženo z programu. Díky tomu si usměvaví prezidenti a premiéři mohli dovolit být diplomatičtější než český premiér Mirek Topolánek, který v roli výkonného „prezidenta“ Evropské unie varoval, že Obamův ekonomický plán je pro ostatní „cestou do pekel“.

Na summitu G-20 Topolánek nebyl; jeho země není členem dvacítky. A zatímco britský premiér Gordon Brown souhlasí s Obamou, že přední průmyslové země světa musí co nejvíce stimulovat domácí ekonomiky, guvernér Bank of England Mervyn King varoval, že Británie je už možná příliš zatížená dluhy, než aby se zmohla na další kolo stimulů.

Globální recese je sice děsivá, avšak koordinovaná a soudržná reakce na ni ze strany světových politických špiček zůstává přinejlepším vysoce nejistá. Stále silnější vliv politických faktorů na tržní výkonnost pravděpodobně zatíží celosvětový růst na několik let dopředu.