Ve světové ekonomice panuje zvláštní předtucha. Noviny přinášejí zprávy o revizích odhadů růstu směrem dolů ve všech hlavních rozvinutých zemích: ve Spojených státech, v Německu, ve Francii, v Japonsku. Zdá se, že opomenut není nikdo. Tyto odhady jsou zhruba o půl procentního bodu nižší než odhady zveřejněné ještě loni na podzim.

Současně noviny vykreslují v temných barvách téměř výhradně situaci bank a finančních trhů, zatímco reálné ekonomice věnují jen malou pozornost, jako by dnešní krize měla ryze finanční ráz a mělo to tak i zůstat. Někteří experti se navíc domnívají, že krizi lze vyřešit pouhým refinancováním bank a že její dopad na reálnou ekonomiku bude relativně omezený.

Zjevně je o tom přesvědčena Evropská centrální banka, která pumpuje stamiliardy eur do bankovního systému, aby zajistila jeho likviditu. Na rozdíl od amerického Federálního rezervního systému však nesnížila klíčové úrokové sazby, které mají pro firmy a domácnosti největší význam.

Jiní experti se samozřejmě domnívají, že se reálná ekonomika ocitla v ohrožení a hrozba recese je skutečná. Prakticky žádný expert bohužel nedokáže s jistotou hovořit o financích i makroekonomice. Co si tedy má myslet laik?

Je užitečné zhodnotit, jak si světová ekonomika momentálně stojí. Největší počet případů neschopnosti splácet špatné hypotéky bude zaznamenán letos na jaře. Plné dopady krize nás tedy ještě čekají: hypotéku dnes nedokáže splácet 1,3 milionu amerických domácností. V roce 2008 se k nim připojí další tři miliony.

Objem špatných dluhů ohrožujících banky navíc zůstává neznámý a mohl by dosáhnout několika set miliard dolarů. Celková suma ohrožených aktiv je ještě důležitější, poněvadž hypotéky byly smíchány s jinými druhy cenných papírů a tyto „balíčky“ se pak prodávaly po celém světě. Americké dceřiné společnosti Deutsche Bank například tamní soud zakázal uplatnit zástavní právo na jistý dům, protože nedokázala doložit vlastnictví.

Světová ekonomika je těmito otrávenými balíčky zamořena. V důsledku toho si banky navzájem nevěří a ve většině případů si přestaly půjčovat, což ohrožuje hospodářskou činnost, poněvadž se tím silně snižuje dostupnost úvěrů pro firmy. Recese se následkem toho jeví jako hotová věc.

Množství likvidity ve světové ekonomice je překvapivé a monetární expanze centrálních bank je zcela nevysvětluje. Po více než dvě desetiletí se akcionáři ve všech rozvinutých zemích – kteří byli od roku 1945 až do období let 1975-1980 neorganizovaní a pasivní – měnili v podílníky penzijních fondů, investičních fondů a hedge fondů. Dnes jsou ve všech velkých firmách rozvinutého světa významnými a aktivními protagonisty (jako majoritní nebo silně minoritní vlastníci).

Aby tito akcionáři zvýšili hodnotu svých podílů, podporovali úsilí o snižování globálního objemu mezd a počtu zaměstnanců ve firmách. V posledních 25 letech podíl přímých a nepřímých mezd na celkovém HDP ve všech zmíněných zemích skutečně klesl o 8% až 11%. V důsledku toho se dnes rizikové zaměstnání a nejistota pracovního místa, které v letech 1940 až 1970 prakticky neexistovaly, týkají více než 15% obyvatel rozvinutého světa.

Průměrná reálná mzda v USA je už 20 let stejná, přičemž veškeré zisky plynoucí z padesátiprocentního růstu HDP během tohoto období inkasovalo 1% obyvatel. To uvolnilo spoustu likvidity k finančním aktivitám, hazardérství a spekulacím. Pouze ve Francii přiteklo v posledních 20 letech do finanční sféry zhruba 2,5 bilionu eur, což by v případě celé světové ekonomiky naznačovalo částku 30-60 bilionů dolarů.

Tento jev doprovází rostoucí nemorálnost. Odměny firemních šéfů dnes dosahují 300 až 500násobku průměrné mzdy řadových zaměstnanců, oproti čtyřicetinásobku po dobu půldruhého století před rokem 1980. Po celém světě zároveň dramaticky stoupá počet firem, které čelí právním problémům kvůli nejrůznějším typům podvodu.

To nejhorší nás bohužel ještě čeká. Protože příjmy většiny lidí stagnují a navíc je nahlodávají rostoucí hypoteční splátky, zákonitě klesne spotřeba, což přinese nižší růst a zaměstnanost. Recese pouze prohloubí nejistotu pracovního místa a nezaměstnanost a vyvolá sociální napětí, které ke zmírnění finanční krize pochopitelně rovněž nepřispěje. Podle všeho tedy vzniklo ideální podhoubí pro dlouhou a silnou bouři v podobě hospodářského poklesu a sociálního neklidu.

My v rozvinutém světě žijeme v demokraciích. Legitimitu systému je zde každé čtyři nebo pět let zapotřebí potvrzovat ve volbách. Nedelegitimizuje však hospodářský a sociální chaos tento systém tak, že volby už nebudou životaschopným řešením?

Kapitalismus je samozřejmě i nadále slučitelnější se svobodou jednotlivce, než kdy byl komunismus. I slepý však dnes vidí, že kapitalismus je příliš nestabilní, než aby přežil bez silné veřejné regulace. Proto nastal čas, aby se sociálně-demokratický projekt vrátil po letech zanedbávání coby životaschopná alternativa do politického popředí.