Nedávná odhalení, že řada firemních manažerů antedatovala své opce na nákup akcií, aby si zajistila přehnané náhrady, i když si jejich firmy vedly špatně, jsou pouze posledním z mnoha příkladů špatného podnikatelského chování. V éře promrhaných penzí a dávek pro řadové občany vedou obžerské finanční požitky pro vrcholové manažery cynickou veřejnost k otázce, co se to s velkým byznysem stalo.

Odpověď může být docela prostá: až příliš mnoho šéfů opustilo základní lidské hodnoty a osvojilo si slavné krédo Gordona Gekka z filmu Wall Street : „Chamtivost je dobrá.“

Stále větší počet výzkumných prací však dospívá k závěru, že chamtivost není vždy dobrá a že morální hodnoty jsou nutnou součástí podnikání. Gordonové Gekkové jsou dravci, kteří se vrhají po rychlém zisku. A přestože i oni hrají užitečnou roli, protože nutí ostatní hráče být neustále ve střehu a zvyšují efektivitu prostřednictvím konkurence, účastníci trhu se jim z převážné části vyhýbají a raději dělají obchody s Warreny Buffetty – tvrdými byznysmeny, o nichž je však známo, že hrají fér a vytvářejí dlouhodobé hodnoty.

Představme si cestu do nákupního centra, kde spotřebitelé nakupují zboží vyrobené a dovezené z celého světa. Tato decentralizovaná dodávka zboží funguje díky tomu, že zaměstnanci pracují dva týdny, než obdrží výplatní pásku, že si firmy navzájem nabízejí úvěrové linky a že jim banky poskytují překlenovací půjčky. Ačkoliv lidé provozují směnu už od zrodu civilizace, neosobní systém obchodování je pouze asi tisíc let starý. Pro případ krachu tohoto systému sice existují právní nástroje, avšak neosobní obchodování nemůže fungovat bez toho, že většina lidí sdílí hodnoty fair play a vzájemné spolupráce.

I v odosobněné obchodní výměně nemůžeme jinak než prováděné transakce personalizovat – například tím, že se na nás pokladní v prodejně usměje a poděkuje nám nebo že v prodejně pracuje dveřník, jehož jediným úkolem je vyvolat v nás pocit, že je o nás dobře postaráno. Tato personalizace je produktem mozkových oblastí, které se vyvinuly v době, kdy byli naši obchodní partneři členy malých příbuzenských skupin, v nichž se morální poklesky okamžitě identifikovaly a napravovaly.

Výzkum primatologů Sarah Brosnanové a Franse de Waala z Emoryho univerzity ukázal, že také opice v sobě mají něco, co se podobá morálním hodnotám. Když dvě opice spolupracují při hledání potravy, očekává se spravedlivé dělení. Nedostane-li jedna opice férový díl, vyluzuje rozhořčené skřeky a vrhá na kolegyni jídlo.

Morální hodnoty mají silné fyziologické projevy také u lidí, a dojde-li k jejich porušení, silně tyto projevy cítíme. Filozof Josh Greene a jeho kolegové z Princetonské univerzity ukázali, že při řešení osobních morálních dilemat (například otázky, zda přímo zabijeme jednoho člověka, abychom zachránili sedm dalších) se řídíme spíše emocemi než vyšším poznáním – ke zklamání mnoha filozofů, kteří tvrdili opak. Osobní aspekt takových rozhodnutí způsobuje, že se nám zrychluje tep a potí dlaně.

Při neuroekonomických experimentech, jež provedla moje laboratoř, jsme zjistili, že když určitý člověk vloží důvěru do jiného neznámého člověka tím, že uskuteční zvažovanou měnovou investici, kterou lze buďto navrátit, anebo ukrást, uvolňuje jeho mozek prastarý hormon savců zvaný oxytocin. Právě oxytocin je přitom tím, co váže savce k jejich potomstvu a co u lidí vyvolává starostlivost a lásku mezi manželi. Zjistili jsme, že důvěra způsobuje strmý nárůst hladiny oxytocinu a plodí reciprocitu – sdílení peněz. Jsme „naprogramováni“ ke spolupráci a náš mozek ji vyhodnocuje jako stejně uspokojivou jako dobré jídlo nebo sex.

Oxytocin je aktivní ve vývojově starých oblastech našeho mozku, mimo naše vědomé vnímání. Zkrátka a dobře máme pocit, že podělit se s někým, kdo v nás vložil důvěru, je správné.

Kromě toho jsme ovšem zjistili, že asi 2% zkoumaných vysokoškoláků nespolupracují vůbec. Když mají příležitost rozdělit se o peníze s neznámým člověkem, který v ně vložil důvěru, ponechají si tito ryzí solitéři všechny peníze, místo aby opětovali štědrost. V mé laboratoři se pro tyto lidi používá technický výraz „bastardi“.

Naše důkazy naznačují, že mozek bastardů funguje jinak. Jejich charakterové vlastnosti se podobají sociopatům. Jednoduše jim nezáleží na druhých tak jako většině lidí a zdá se, že jedním z důvodů tohoto jevu je narušené zpracovávání oxytocinu v jejich mozku. Kvůli existenci bastardů stále potřebujeme vládu a osobní prosazování ekonomické výměny.

Nadbytek vládních regulací nicméně může morální chování „vytěsnit“. Existuje-li pro každý přečin pevně stanovený trest, přestává být morálním prohřeškem a mění se v pouhý způsob, jímž mohou provinilci účinně „využívat systém“ s podstoupením určitého rizika dopadení a zaplacení pokuty.

Tyto vnější tresty mohou odsunout vnitřní zábrany, které cítíme, když se dopustíme něčeho špatného. V Enronu toho dosáhli tak, že rozdrobili jednotlivé úkoly na malé kousky, takže za určité rozhodnutí nenesl konečnou zodpovědnost žádný konkrétní člověk a všichni se mohli při dopadení odvolávat na nevědomost. Někdejší generální ředitel Enronu Jeffrey K. Skilling omlouval během procesu své chování slovy: „Já nejsem účetní.“

Mnoho lidí je přesvědčeno, že tržní směna ponižuje naši lidskost. Vzpomeňme na film Charlieho Chaplina Moderní doba , v němž je bezvýznamný vandrák doslova kolečkem v soukolí kapitalistické mašinerie. Tento názor, jakési reziduum marxistického myšlení, je pomýlený. Je tomu totiž právě naopak: vzájemná spolupráce a obchodování na trzích jsou příkladem morálnosti v praxi.