Saturday, October 25, 2014
0

Můžeme regulovat systémové riziko?

MILÁN – V uplynulých dvou letech potkaly světovou ekonomiku dvě nebezpečné epizody finanční nestability a náhlých změn dynamiky trhu. Další podobné epizody jsou pravděpodobné, jelikož globální ekonomika je v několika ohledech vychýlená z rovnováhy a zotavuje se z krize, zejména v oblasti suverénních dluhů a struktury globální poptávky.

Většinu krizí přiživují systémová rizika, která z několika důvodů představují výzvu. Za prvé je nelze snadno a s jistotou detekovat a dokazují se ještě obtížněji. Za druhé předpovědi přesného načasování bodu zlomu (kdy bubliny prasknou, trhy se uzavřou a úvěry zmrznou) přesahují a pravděpodobně budou i nadále přesahovat naše schopnosti. A konečně platí, že krize jsou vysoce nelineární události, což znamená, že přicházejí bez velkého varování.

Periodické výtrysky nestability uvalují vysoké sociální náklady na ty, kdo měli nejmenší podíl na jejich vyvolání. Pokud se toto schéma opakuje, může nahlodat důvěru ve finanční trhy a regulátory, která by mohla docela dobře vést k přehnaně přísné regulaci, expanzi státu a odklonu od globalizace.

Problém je však ještě závažnější. Finanční a hospodářská krize se v rozvinutých zemích přetavuje v krizi suverénních dluhů. Finanční a hospodářská nerovnováha může vést k nebezpečné nerovnováze fiskální, neboť daňové příjmy se propadají a výdaje na sociální pojištění a sanace rostou. Mezinárodní měnový fond naznačuje, že plných 75% „fiskálního stimulu“ v rozvinutých zemích obsahuje nerozlišující proticyklická opatření.

Neodhalené nerovnováhy a systémové riziko způsobují, že se fiskální politika jeví jako uvážlivá, i když taková není. Například Španělsko nevykazovalo před zabřednutím do krize fiskální deficit. Jeho příjmy a výdaje však zčásti určovala realitní bublina, do značné míry nafouklá prostřednictvím vypůjčených peněz.

Extrémní fiskální nerovnováha může vést také k růstové pasti, při níž má fiskální konsolidace tak velký negativní dopad na růst, že vlastně poráží samu sebe. Ukázkovým příkladem je pravděpodobně Řecko. Nakonec bývá jediným řešením znovu nastavit hodnotu závazků prostřednictvím restrukturalizace nebo inflace.

Může-li systémové riziko vyvolat takovou kaskádovitou postupnou nerovnováhu, pak musí být „vládcové“ ve střehu, musí být zběhlí v identifikaci sílícího systémového rizika a musí být schopni včas uskutečnit nápravnou akci.

Již brzy se dočkáme obsáhlého balíku re-regulací zaměřených na kapitálové požadavky, transakce s vypůjčenými penězi, průhlednost, ratingy a další zdroje informací, pobídky, střety zájmů a omezení záběru finančních společností, ochranu spotřebitele a mechanismy řešení. Panuje naděje, že takové reformy sníží pravděpodobnost a závažnost systémového rizika.

To však stále neřeší globální nerovnováhy a další přispěvatele k nestabilitě a její příznaky. Jako doplněk re-regulace potřebujeme rozsáhlé sledování systémového rizika.

Někteří význační politici a analytici však tvrdí, že dohled zaměřený na identifikaci a omezování systémového rizika je marný. V době, kdy máme jen neúplné modely dynamiky rizika a složitý globální finanční systém, který se navíc neustále mění, je podle nich detekce buďto nemožná nebo tak náchylná na chyby, že by takové úsilí vyznělo kontraproduktivně. Bubliny aktiv se těžko identifikují s jistotou.

Mají-li skeptikové pravdu, pak bychom se měli smířit s tím, že se jednou za čas ocitneme mimo finanční a fiskální rovnováhu, aniž bychom o tom předem věděli. Kromě toho bychom měli akceptovat potřebu mnohem konzervativnějších fiskálních postojů, než jaké byly pokládány za nezbytné před pouhými třemi lety.

Ve statistice a v teorii rozhodování na základě nejistoty jsou omyly nevyhnutelné. Existují jich dva druhy. Jedním omylem je odmítnout pravdivý návrh a druhým je přijmout návrh falešný. Říkejme tomu OP (odmítnutí pravdy) a PN (přijetí nepravdy).

Celou otázku pak lze zasadit do následujícího rámce: který z těchto dvou typů omylu má v kontextu detekce systémového rizika a reakce na něj vyšší očekávané náklady?

Odpůrci uvážlivého dohledu nad systémovým rizikem zaujímají dvě různá stanoviska.

První z nich tvrdí, že k omylu PN nedojde, protože neexistují žádné spolehlivé včasné příznaky zvyšující se potenciální nestability. Jejich hledání je mrháním zdrojů. Nestabilita zkrátka udeří jako blesk. Takové stanovisko se jeví jako mylné. Například během krize v roce 2008 vydali někteří analytici varovné signály, někteří investoři si jich všimli a zareagovali na ně. Budiž, tato varování nedala dohromady neprůstřelný případ a rozhodně nepředpověděla načasování krize. Příznaky tu však byly.

Druhé stanovisko připouští, že varovné signály existují, ale jsou prý natolik nespolehlivé, že reakce na ně by přinesla víc škody než užitku. Z toho vyplývá, že PN má vyšší očekávané náklady než OP, protože existuje řada falešných pozitiv a/nebo je léčba horší než nemoc samotná. Člověk může akceptovat, že PN je spojeno s jistými náklady. Jak jsme ovšem viděli, OP je rovněž nákladné, takže agregátní záporný účinek politické reakce na falešná pozitiva (PN) by musel být velký, aby byl přesvědčivý. Já přesvědčen nejsem.

Projevovat se zde může i hlubší vliv. V podnikání a investování dochází k rozhodnutím založeným na nejistotě neustále a omyly jsou běžné. Základním postojem politiků v rozvinutých zemích se naproti tomu zdá být názor, že proaktivní nebo preventivní opatření vyžadují vysokou míru jistoty kvůli hluboko zakořeněné víře, že finanční trhy jsou stabilní a regulují se samy.

Věříme-li, že nestabilita trhu je vzácná, pak je rozumné odmítnout jednat, pokud se neobjeví přesvědčivé argumenty, že by se jednat mělo. Ve světle zkušeností se názor, že finanční soustava je jen výjimečně nestabilní nebo se jen výjimečně pohybuje po trvale neudržitelné dráze, jeví jako přinejmenším pochybný.

Na základě nové teorie a zkušeností můžeme nakonec dospět k závěru, že politické reakce na systémové riziko nelze formulovat a že náklady spojené s omyly PN jsou vyšší než náklady na omyly OP. Přinejmenším bychom však měli tento experiment uskutečnit a přiřknout zodpovědnost nové nebo již existující instituci, která má přístup k informacím, oplývá značným talentem na finanční i makroekonomickou analýzu a je relativně oproštěna od střetů zájmů. Analýza by se měla zveřejnit a mohla by ovlivnit vnímání systémového rizika a tržního chování, což by zvýšilo seberegulační schopnost systému.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured