Za druhé světové války spojenečtí vojáci okupovali Írán, aby zemi využili jako mezistanici při přepravě zásob z Perského zálivu do Sovětského svazu. Tehdy se Írán prvně setkal s Američany. „Přišli do naší země s jistou nevinností,“ říká uznávaný íránský historik Káve Bajat, „a bez jakýchkoli koloniálních nároků.“

Americké zásobovací vlaky pravidelně projížděly kolem Aráku, rodné vísky mého otce a tehdy malebné oázy zelených zahrad a ovocných sadů. „Kdykoli jsme zaslechli, že vlak přijíždí,“ řekl mi jednou otec, „všichni malí chlapci ze vsi co nejrychleji upalovali přes jablečný sad, aby projíždějící Američany pozdravili. Usmívali se, mávali a házeli nám dárky, které jim přišly pod ruku – karty, žvýkačky, bonbóny… Připadali nám jako hrdinové z jiného světa.“

Od té doby se tolik změnilo. Íránská revoluce roku 1979 smetla proamerický nedemokratický režim šáhů a nahradila jej protiamerickým nedemokratickým režimem duchovních. Vztahy mezi Spojenými státy a Íránem oficiálně neexistují od doby, kdy skupina extremistických studentů vtrhla do budovy velvyslanectví USA v Teheránu – tento týden od události uběhlo 25 let – a šedesátšest Američanů držela po 444 dnů jako rukojmí. Před šedesáti lety byl Arák prostou vískou, jež mezi vojáky USA proslula hroznovým vínem, zatímco dnes na něj představitelé Pentagonu upírají pozornost jako na průmyslové město, které je součástí znepokojivého íránského jaderného programu.

Přesto jen málo zemí poutá paradoxnější vztah než USA a Írán. Přestože íránský režim je nadále agresivně protiamerický, íránský lid je otevřeně proamerický. Přestože se vlády v Teheránu a ve Washingtonu jeví jako úhlavní strategičtí rivalové, slovy někdejšího amerického ministra zahraničí Henryho Kissingera „je na světě jen málo států, s nimiž mají Spojené státy méně důvodů k hádkám a více společných zájmů, než Írán.“

Vskutku, změny režimů, jež USA vyvolaly v Afghánistánu a v Iráku, pravděpodobně přinesly více prospěchu Íránu než kterémukoli jinému státu, neboť jak Tálibán, tak Saddám Husajn byli jeho zapřísáhlými nepřáteli.

Ani jedna strana se však nechopila příležitosti, aby stavěla na tomto společném základu, a americko-íránské vztahy zůstávají stejně nepřátelské jako už celá léta. Pro USA se v kontextu války proti teroru staly čím dál nepřijatelnějšími íránské jaderné ambice, nepřátelství vůči Izraeli a podpora extremistických skupin.

Íránský dlouhotrvající odpor ke vztahům s USA je o něco složitější. Jistě, mnozí z íránských vládnoucích elit politicky dospěli během protiimperialistických a protikolonialistických agitací 60. a 70. let a dodnes k tomuto světonázoru tíhnou. Ačkoliv jejich revoluční zápal během let už zřejmě vyprchal, stále mají sklon nahlížet na svět prizmatem názorů zesnulého ajatolláha Chomejního, jenž vztah mezi Íránem a USA připodobnil ke vztahu „mezi ovcí a vlkem“.

Ideologická zkostnatělost samotná však často bezdůvodný íránský antiamerikanismus nevysvětluje. Posílení liberalizace, které by z uvolnění vztahů s USA pravděpodobně vyplynulo, představuje pro íránskou politickou a vojenskou elitu ohrožení jejich zájmů. Z jejich pohledu je dnes Írán hostinou uzavřené společnosti – jejich společnosti – a čím méně lidí přijde, tím bude veseleji. Vzhledem k tomu, že Amerika zabředla v Iráku a ceny ropy dosahují rekordních výší, režimní zastánci tvrdé linie v současnosti nevidí sebemenší důvod ke kompromisu.

Na druhou stranu však někteří vlivní Íránci – vedení bývalým prezidentem Hášimím Rafsandžáním – chápou, že vztahy s USA jsou nevyhnutelné, neboť Írán se musí znovu začlenit do mezinárodního společenství a vypořádat se se svými hospodářskými nedostatky. Íránský lid navíc v drtivé většině podporuje sblížení.

Jak ve svém pronikavém cestopise Toulky Persií napsal Afshin Molavi, mladí Íránci dnes nejsou revolucionářskými idealisty jako před třemi desítkami let. Naopak, mají konkrétní požadavky, třeba pracovní místa a společenskou svobodu. Zoufale touží vstoupit do globálního společenství a zbavit se pošramocené mezinárodní pověsti.

Dnešní íránští intelektuálové prošli podobným procesem dospívání a odhodili „utopické“ a „nativistické“ politické ideály svých předchůdců. S poukazem na knihu Gharbzadegi („Otrava Západem“) od Džalála Al-e Ahmada z roku 1962, která se stala jedním z manifestů revoluce roku 1979, mi jeden sekulární vzdělanec v Teheránu řekl: „Nikdo už nečte Al-e Ahmada. Právě naopak, toužíme po interakci se Západem. Může-li nám to přinést víc hospodářských příležitostí a společenských a politických svobod, otravme se Západem.“

Navzdory všeobecné poptávce v Íránu i společným strategickým zájmům to přesto může trvat roky, než se Amerika a Írán společně posadí a usmíří. Po 25 letech života bez vzájemnosti nepřijde usmíření hned. Máme však dost důvodů věřit, že až k tomu dojde, Íránci budou své dlouho ztracené přátele vítat se stejnou přívětivostí a veselím jako před šedesáti lety v Aráku.