NEW YORK – Řecká finanční krize dala v sázku samotné přežití eura. Při vzniku eura se mnozí o jeho dlouhodobou životaschopnost obávali. Když šlo všechno dobře, na tyto obavy se zapomnělo. Otázka, jak by se dělaly úpravy, kdyby část eurozóny zasáhl silný negativní šok, ale přetrvávala. Fixace směnného kurzu a delegace měnové politiky na Evropskou centrální banku zlikvidovaly dva primární prostředky, jimiž národní vlády stimulují své ekonomiky, aby předešly recesi. Co by je mohlo nahradit?

Nositel Nobelovy ceny Robert Mundell předestřel podmínky, za nichž by jednotná měna mohla fungovat. Evropa tehdy tyto podmínky nesplnila; a nesplňuje je dosud. Odstraněním legislativních překážek pohybu pracovních sil sice vznikl jednotný trh práce, ale mobilita v americkém stylu je vzhledem k jazykovým a kulturním odlišnostem nedosažitelná.

Evropa navíc nemá způsob, jak zemím, které se potýkají s vážnými problémy, pomoci. Vezměme si Španělsko, kde míra nezaměstnanosti činí 20 % – a mezi mladými lidmi přesahuje 40 %. Před krizí hospodařilo s fiskálním přebytkem; po krizi už se jeho schodek zvýšil na víc než 11 % HDP. Podle pravidel Evropské unie teď ale Španělsko musí osekávat výdaje, což pravděpodobně ještě zhorší nezaměstnanost. Jak tamní ekonomika zpomaluje, zlepšení fiskálního postavení může být minimální.

Někteří lidé doufali, že řecká tragédie přesvědčí tvůrce politik, že bez větší spolupráce (včetně fiskální výpomoci) nemůže euro uspět. Jenže Německo (a jeho Ústavní soud) se postavilo proti tomu, aby se Řecku potřebná pomoc poskytla, zčásti ze vstřícnosti k veřejnému mínění.

Leckomu, v Řecku i mimo něj, připadal tento postoj svérázný: za záchranu velkých bank se utratily miliardy, ale zachránit zemi, kde žije jedenáct milionů lidí, bylo zjevně tabu! Vlastně ani nebylo jasné, zda by se pomoc, již Řecko potřebovalo, měla nazývat finanční sanací: zatímco u prostředků udělených finančním ústavům jako AIG nebylo pravděpodobné, že se vrátí, Řecko by půjčku při rozumné úrokové sazbě pravděpodobně splatilo.

Série polovičatých nabídek a vágních slibů, která měla uklidnit trhy, selhala. Tak jako Spojené státy před 15 lety uplácaly pomoc pro Mexiko spojením prostředků z Mezinárodního měnového fondu a ze skupiny G7, tak i EU pomoc shromáždila společně s MMF. Otázka zněla: jaké podmínky budou na Řecko uvaleny? Jak velký bude negativní dopad?

Ponaučení pro menší země EU je jasné: nesníží-li své rozpočtové deficity, hrozí značné riziko spekulativního útoku, přičemž existuje jen malá naděje na pomoc ze strany sousedů, tedy přinejmenším bez bolestivých a kontraproduktivních rozpočtových omezení prohlubujících průběh cyklu. Až budou evropské země tato opatření zavádět, jejich ekonomiky pravděpodobně oslabí – s neveselými důsledky pro globální oživení.

Možná že bude užitečné se na problémy eura podívat z globální perspektivy. USA si stěžují na čínské přebytky běžného účtu (obchodu), leč jako procento HDP je německý přebytek převyšuje. Předpokládejme, že euro bylo nastaveno tak, aby obchod v eurozóně jako celku byl zhruba v rovnováze. V takovém případě německý přebytek znamená, že zbytek Evropy je v deficitu. A skutečnost, že tyto země dovážejí víc, než vyvážejí, přispívá ke slabosti jejich ekonomik.

USA si stěžují na neochotu Číny dovolit svému směnnému kurzu, aby vůči dolaru zhodnocoval. Systém eura však znamená, že německý směnný kurz ve vztahu k ostatním členům eurozóny posílit nemůže. Kdyby se kurz zvýšil, pro Německo by bylo těžší vyvážet a jeho hospodářský model, založený na silných exportech, by narazil na překážku. Zbytek Evropy by přitom vyvážel víc, HDP by rostl a nezaměstnanost by se snížila.

Německo (tak jako Čína) nepokládá své rozsáhlé úspory a vývozní zdatnost za neřesti, nýbrž za ctnosti. John Maynard Keynes ale poukázal, že přebytky vedou ke slabé celosvětové agregátní poptávce – země hospodařící s přebytky zatěžují své obchodní partnery „negativní externalitou“. Keynes byl skutečně přesvědčen, že pro globální prosperitu jsou hrozbou mnohem víc země s přebytky než země se schodky; šel dokonce tak daleko, že na přebytkové země doporučil uvalit daň.

Sociální a ekonomické důsledky současných uspořádání by měly být nepřijatelné. Země, jejichž deficity v důsledku globální recese prudce vzrostly, by se neměly zatlačovat do zhoubné spirály – tak jako před deseti lety Argentina.

Jedno navrhované řešení spočívá v tom, aby tyto země vypracovaly obdobu devalvace – jednotné snížení mezd. Jsem přesvědčen, že to je nesplnitelné a přerozdělovací důsledky takového postupu jsou nepřijatelné. Vznikala by enormní sociální napětí. Je to nereálná představa.

Existuje druhé řešení: odchod Německa z eurozóny nebo rozdělení eurozóny na dva subregiony. Euro bylo zajímavý experiment, ale tak jako dnes už pozapomenutému kurzovému mechanismu (ERM), který mu předcházel a který se zhroutil, když spekulanti v roce 1992 zaútočili na britskou libru, mu schází institucionální opora, jíž je k řádnému fungování zapotřebí.

Existuje ještě třetí řešení a Evropa si možná uvědomí, že je ze všech nejslibnější: zavést institucionální reformy, včetně nezbytného fiskálního rámce, což mělo být učiněno, už když bylo euro spuštěno.

Ještě není pozdě, aby Evropa tyto reformy uskutečnila a naplnila své ideály založené na solidaritě, z nichž vytvoření eura vycházelo. Pokud to ale Evropa nedokáže, pak je snad lepší přiznat si nezdar a zvolit jinou cestu než ve jménu chybného ekonomického modelu platit vysokou cenu v podobě nezaměstnanosti a strádání lidí.