TRIVANDRUM, INDIE – Zejména na Západě je dnes v módě hovořit o Indii a Číně jedním dechem. O těchto dvou velkých zemích se tvrdí, že si podmaňují svět a po staletích západní dominance jsou novými uchazeči o globální nadvládu, jakousi orientální odpovědí na několik generací trvající hospodářský úspěch Západu.

Dokonce vyšly dvě nové knihy, které obě země otevřeně stavějí vedle sebe: Slon a drak: Vzestup Indie a Číny a co pro nás všechny znamená od Robyn Meredithové a Miliardy podnikatelů: Jak Čína a Indie přetvářejí svou – a také vaši – budoucnost z pera profesora Harvardovy univerzity Taruna Khanny. Podle obou knih posouvá nedávný vzestup Indie a Číny tektonické kry světa v ekonomické i politické oblasti. Někteří lidé dokonce hovoří o „Čindii“, jako by obě země měly z pohledu světa srostlou pánev.

Počítejte mě mezi skeptiky. Nejde pouze o to, že Čína a Indie mají jen málo společného s výjimkou faktu, že obývají obrovskou pevninu zvanou „Asie“. Jde také o to, že jsou již v naprosto odlišných vývojových fázích. Čína zahájila liberalizaci o půldruhého desetiletí dříve než Indie, dvojciferného růstu dosáhla v době, kdy se růst v Indii stále pohyboval kolem 5%, díky nakumulovanému růstu se zařadila do naprosto jiné ekonomické ligy než Indie a i nadále roste rychleji a ze širšího základu.

Obě země mají navíc naprosto nepodobné systémy. Pokud chce Čína postavit novou šestiproudovou dálnici, může buldozerem srovnat se zemí kteroukoliv vesnici, která jí stojí v cestě. Pokud chcete v Indii rozšířit dvouproudovou silnici, můžete strávit deset let u soudu tahanicemi o kompenzační nároky.

Když Čína stavěla přehradu Tři soutěsky, vytvořila 660 kilometrů dlouhou vodní nádrž, kvůli níž musely být přesídleny 2 miliony lidí – v zájmu výroby elektrické energie toho všeho bez rozruchu dosáhla za 15 let. Když Indie zahájila projekt přehrad na řece Narbada, který měl milionům lidí zajistit zavlažování, pitnou vodu a energii, strávila 34 let (zatím) bojem s ekologickými skupinami, bojovníky za lidská práva a obhájci vysídlenců – bojem, který se dostal až k Nejvyššímu soudu, přičemž odpůrci v ulicích stále maří výstavbu.

Věc se má zhruba takto: Indie je hašteřivou demokracií, zatímco Čína nikoliv. Já jako Ind však nechci předstírat, že v otázce globálního růstu můžeme Číně konkurovat.

Nemůžeme-li však konkurovat, můžeme spolupracovat? Obě civilizace spolu za starých časů po staletí udržovaly kontakty. Především díky vývozu buddhismu z Indie do Číny přicházeli Číňané na indické univerzity, navštěvovali indické dvory a psali o svých cestách památná svědectví. Na univerzitu Nalanda přicházely ve své době stovky čínských studentů a několik Indů putovalo také opačným směrem – jeden buddhistický mnich z Indie vybudoval v pátém století slavný chrám Ling-jin S’ v provincii Chuang-čou.

Jihozápadní pobřeží Indie ve státě Kérala je poseto rybářskými sítěmi v čínském stylu a oblíbenou pánví malabarské hospodyňky je wok, jehož místní název zní čín-četi (čínská nádoba).

Od dob, kdy měli Indové a Číňané mnoho společného, už však uplynulo mnoho let. Opojné časy sloganu Hindi-čini bhaj-bhaj („Indové a Číňané jsou bratry“), kterým nehrúovská Indie vítala v roce 1955 Čou En-laje, přehlušilo ponížení z války o hranice v roce 1962, po níž se zmíněný slogan na několik desítek let změnil na Hindi-čini bye bye .

Spor o hranice zůstává nedořešený, přičemž čínští vojáci podnikají periodické vpády na indické území a na scéně se objevila nová „dráždidla“ typu protičínských protestů tibetských vyhnanců, kteří dostali v Indii azyl. Slova o bilaterálním „deficitu důvěry“ jsou možná ještě eufemismem.

Přesto se objevují i dobré zprávy. V posledních třech letech se vzájemný obchod každý rok zdvojnásoboval až na letošních odhadovaných 40 miliard dolarů a Čína vystřídala Spojené státy v roli největšího obchodního partnera Indie. Prosperuje také cestovní ruch, zejména díky indickým poutníkům do významných hinduistických svatých míst v Tibetu, k hoře Kailas a k jezeru Mansarovar.

Indické IT firmy otevřely pobočky v Šanghaji a Chang-čou a společnost Infosys přijala letos do svého sídla v Béngalúru devět Číňanů. Desítky čínských inženýrů pracují v indických počítačových a strojírenských firmách (a učí se od nich) a indičtí softwaroví inženýři zase podporují čínského výrobce telekomunikační techniky Huawei.

Celkově vzato je Indie silná v oblastech, které Čína potřebuje zlepšit, jmenovitě v oblasti softwaru, zatímco Čína exceluje v hardwaru a ve výrobě, kterou Indie bolestně postrádá. A tak indická firma Mahindra and Mahindra vyrábí v Nan-čchangu traktory určené na vývoz do USA. Klíčové operační součástky do iPodu od firmy Apple byly vyvinuty společností PortalPlayer z Hajdarábádu, zatímco samotné iPody se vyrábějí v Číně. Philips zaměstnává téměř 3000 Indů ve svém „Inovačním kampusu“ v Béngalúru, kde se píše více než 20% celosvětového softwaru této firmy. Padesát tisíc zaměstnanců Philipsu v Číně pak mění tento software ve značkové výrobky.

Jinými slovy už slon s drakem tančí. Jediná otázka zní, zda by politické napětí mohlo dovést hudbu ke skřípavému konci. Ať už jsou rozdíly mezi Indií a čínským komunistickým režimem jakékoliv, není pochyb o tom, že spolupráce je v nejlepším zájmu obou národů. Jedna plus jedna se koneckonců nerovná pouze dvě; pokud se obě číslice řádně spojí dohromady, může být výsledkem i 11.