Tuesday, July 29, 2014
Exit from comment view mode. Click to hide this space
0

Může jediná mezinárodní finanční architektura vyhovovat všem?

CAMBRIDGE: Vedoucí představitelé G8 opustili Kolín nad Rýnem, aniž se dohodli na jakékoli zásadní instituční reformě světového finančního systému. Předtím, než se do toho pustili, měli se ovšem zamyslet nad následujícím scénářem.

Deregulace finančního trhu v nejmenované zemi nastartuje úvěrovou revoluci a ceny majetku a nemovitostí vyletí na nevídanou hladinu. Dluh soukromého sektoru, čím dál víc krátkodobý, se během pěti let vyšplhá z 85 % na 135 % hrubého národního produktu. Se vzestupem reálné hodnoty měny klesá export, zvětšuje se deficit platební bilance a vláda se zuby nehty brání devaluaci.

Nedlouho poté ukáže devaluace v sousední zemi, jak umí být ekonomika citlivá vůči ztrátě mezinárodní důvěry. Zahraniční věřitelé náhle omezují krátkodobé půjčky. Centrální banka se snaží udržet měnový kurz, nakonec je však donucena kurz měny uvolnit. Výsledkem je zhroucení měny a příval bankrotů. Ekonomika země čelí největší hospodářské krizi za několik posledních desetiletí.

Hovořili jsme o Mexiku v letech 1994-1995? Nebo snad o Thajsku či Jižní Koreji v letech 1997-1998? Kdepak: šlo o Švédsko v letech 1992-1993.

Podobnost mezi tehdejší švédskou krizí a nedávnými krizemi v nejvýznamnějších zemích s rozvíjející se ekonomikou připomíná, že v dnešním světě poznamenaném pohyblivým kapitálem mohou finanční krize postihnout různé země, nehledě na jejich strukturu. Překonaný kapitalismus, korupce, slabá ruka zákona, malá průhlednost, nedostatečná finanční regulace a dohled, chabé řízení velkých firem, neuplatňování konkurzních řízení, nedostatečně otevřený kapitálový účet, přehnaně ambiciózní průmyslová politika – to vše jsou rysy asijských zemí, které prý urychlily asijskou finanční krizi. Stěží jsou to ale rysy Švédska, či Finska nebo Norska, které v letech 1992-1993 také prožily vážnou finanční bouři.

Názor, že tyto strukturální rysy hrají v krizi klíčovou roli, se nicméně v oficiálních kruzích těší značné oblibě. Důsledek takového pohledu je zcela osobitý: mezinárodní společenství se zavázalo zreformovat rozvíjející se ekonomiky ve východní Asii a v jiných částech světa. Jeden příklad za všechny: memorandum jihokorejské vlády týkající se ekonomické politiky předložené 10. května tohoto roku Mezinárodnímu měnovému fondu věnuje jednu a půl strany makroekonomické politice a dvanáct hutně popsaných stran privatizaci, restrukturalizaci finančního sektoru, finanční regulaci a dohledu, restrukturalizaci firem, liberalizaci operací na obchodních a kapitálových účtech, zvýšení průhlednosti, zpětné kontrole a finančním zprávám.

Ironií v tomto případě je, že kladení podmínek se na rozvojové země valí přesně ve chvíli, kdy se ukazuje, že toho víme pramálo o tom, jak funguje světová ekonomika a o tom, co potřebují malé země k tomu, aby prosperovaly. Alan Greenspan k tomu nedávno upřímně poznamenal: „O fungování mezinárodního finančního systému jsem se toho naučil mnohem více za posledních dvanáct měsíců, než za celých uplynulých dvacet let.“

Vnucování Washingtonem odsouhlaseného pohledu na ekonomickou politiku rozvojovým zemím může být nakonec zrádné, třebaže je tento souhlas dnes upraven novými mezinárodními standardy a normami a reformami tzv. „druhé generace“. Za prvé, nový soubor vnějších pravidel je doprovázen neoliberálním modelem ekonomického vývoje, který není ověřen praxí, a který předem uzavře cestu vývojovým strategiím, jež v minulosti fungovaly, a jiným strategiím, jež by mohly fungovat do budoucna. Zúžení státní autonomie při formování vývojové strategie je obětí, kterou rozvojovým zemím nikdo nevynahradí.

Za druhé lze pochybovat o tom, že nová strategická agenda bude pro mezinárodní finanční systém zárukou bezpečnosti. Dokud kapitálové toky zůstanou ve srovnání s likvidním majetkem jednotlivých vlád vysoké a dokud zůstanou vratné, stane se mezinárodní ekonomie obětí cyklicky se opakujících období rozmachů a krachů. Pokud se zaměříme na vnitřní strukturální reformy v rozvojovém světě, je zde reálné riziko, že současný přístup povede k uspokojení nad krátkodobými kapitálovými toky, což systémové riziko dále zvyšuje, a nikoli snižuje.

Nesnáze při zavádění většiny z diskutovaných institučních reforem jsou silně podceňovány. Dnešní rozvinuté země nepřišly ke svým institucím přes noc. Bylo by hezké, kdyby se země třetího světa mohly nějak dostat k institucím prvního světa; to se však s jistotou stane až ve chvíli, kdy se země třetího světa stanou zeměmi světa prvního.

Protože i ekonomická politika se řídí módními trendy, měli bychom být skromnější v předepisování strukturálních programů pro rozvojové země – především pro ty země (například ve východní Asii), které zavrhly konvenční rozum a zavedly heterodoxní strategie. Skutečnost je taková, že naše předepisování často překračuje možnosti teoretických úvah či empirických příkladů. Neznalost vyžaduje skromnost.

Vraťme se ke Švédsku v roce 1992. Jak tedy Švédové vyřešili onu krizi? Především uzákonili všeobecnou záruku za celý bankovní systém, aby zabránili šířící se panice (zajištěním plošné ochrany všem kromě akcionářů). Následovala rekapitalizace bankovního sektoru. Dále zahájili expanzivní monetární politiku a umožnili pokles úrokových sazeb. Nebránili se zvyšování rozpočtového deficitu. Skutečný hrubý domácí produkt se začal zotavovat v roce 1994 po celých třech letech krize.

Představte si, že by Švédsko bylo běžnou rozvojovou zemí, a že by do země byl povolán Mezinárodní měnový fond. Co by Fond doporučil? Nejspíše uzavření bank, vyšší úrokové sazby a tvrdší daně, aby se obnovila důvěra v trh. A bezpochyby také mnoho strukturálních změn. Pozornosti Mezinárodního měnového fondu by dozajista neunikl fakt, že veřejný sektor hraje ve Švédsku důležitou ekonomickou roli: daně jsou vysoké, zaměstnanost ve veřejném sektoru je vysoká a vládní výdaje dosahují téměř polovinu hrubého domácího produktu. Určitě ta nejlepší příležitost pro strukturální reformu: rozmetání státu starajícího se o blaho občanů.

Závisela by pomoc Měnového fondu na zásadních reformách na trhu práce a v systému sociálního zabezpečení? Pravděpodobně ano. Bylo by na tom Švédsko dnes lépe? Nejspíš ne. Bylo by dobré, kdyby Mezinárodní měnový fond tímto způsobem rozšířil své podmínky? Téměř určitě ne.

Exit from comment view mode. Click to hide this space
Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured