CAMBRIDGE – Potřebu vypořádat se s volatilitou cen potravin letos skupina G20 pod vedením francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho umístila na jedno z předních míst žebříčku priorit a ministři zemědělství členských států se nedávno sešli v Paříži, aby navrhli řešení. Není divu: světové ceny potravin už letos dosáhly rekordní výše a připomněly obdobné vystřelení cen z roku 2008.

Trpí spotřebitelé po celém světě, zejména chudí, jimž potraviny ukusují významnou část rozpočtu domácnosti. Lidová nespokojenost nad cenami potravin vyvolala v některých zemích politickou nestabilitu, zejména v Egyptě a Tunisku. I zemědělští producenti by uvítali jistou stabilitu cen oproti divokým vzestupům a propadům posledních pěti let.

Snahy G20 vyvrcholí na listopadovém summitu v Cannes. Až ale dojde na konkrétní politiky, bude namístě opatrnost, jelikož existuje dlouhá historie opatření usilujících o snížení volatility cen komodit, které v posledku způsobily víc škody než užitku.

Tak například některé centrální banky zaměřené na cílování inflace reagovaly na zvýšení cen komodit z dovozu zpřísněním měnové politiky, a tedy zvýšením hodnoty měny. Jenže negativním pohybům směnných relací je třeba se přizpůsobit; nelze s nimi bojovat pomocí měnové politiky.

Producentské země se zase pokoušely volatilitu cen potlačovat vytvářením mezinárodních kartelů. Ty se ale zřídkakdy osvědčily.

Teoreticky by mohly cenové fluktuace vyrovnávat vládní zásoby. Záleží však na tom, jak se zásoby spravují. Historické zkušenosti nejsou povzbudivé.

V bohatých zemích, kde má primární výrobní sektor zpravidla politickou moc, se zásoby potravinářských produktů nevyužívají jako prostředek udržování nízkých cen, ale spíš vysokých. Společná zemědělská politika Evropské unie je klasickým příkladem – a katastrofou pro rozpočty, ekonomickou efektivitu a peněženky spotřebitelů v EU.

Na druhou stranu v mnoha rozvojových zemích zemědělcům politická moc schází. Africké země zavedly pro kávu a kakao komoditní výbory. Přestože původním účelem bylo vykupovat úrodu v letech převisu nabídky a prodávat v letech převisu poptávky a tím stabilizovat ceny, cena vyplácená politicky slabým pěstitelům kakaa a kávy byla v praxi vždy pod úrovní světové ceny v prvních desetiletích nezávislosti. Produkce v důsledku toho poklesla.

Politici se často snaží chránit spotřebitele pomocí cenové regulace základních potravin a energií. Jenže umělé stlačování cen obvykle vyžaduje zavedení přídělového systému pro tuzemské domácnosti. (Nedostatek zboží a dlouhé fronty mohou podněcovat politickou zlost stejně jistě jako vyšší ceny.) Jinak tato politika uspokojí převis poptávky skrze import, čímž dále zvýší světové ceny.

Je-li země producentem dané komodity, může využít regulaci exportu, aby domácí spotřebitele ochránila před nárůsty světové ceny. Indie v roce 2008 stanovila horní mez pro vývoz rýže a Argentina učinila totéž s ohledem na vývoz pšenice, stejně jako Rusko v roce 2010.

Jak vývozní omezení v producentských zemích, tak cenové regulace v dovozních zemích přispívají ke zhoršování rozsahu růstu světové ceny, vzhledem k uměle sníženému množství, které se stále mezinárodně obchoduje. Kdyby se producentské a spotřebitelské země na obilných trzích dokázaly v duchu spolupráce domluvit, že se takových vládních intervencí vystříhají – nejspíše prostřednictvím Světové obchodní organizace –, volatilita světových cen by mohla být nižší.

Prozatím by bylo vhodné udělat několik samozřejmých opatření. V prvé řadě by se měly zakázat dotace biopaliv. Etanolové subvence, vyplácené kupříkladu americkým pěstitelům kukuřice, neplní v oblasti ochrany životního prostředí cíle, jež tvůrci politik slibovali, avšak odsávají zrno, a tudíž přispívají ke zvyšování světových cen potravin. To by už dnes mělo být jasné všem. Člověk ale vlastně nemůže očekávat, že tento problém dokážou napravit ministři zemědělství G20. Vždyť právě jejich voličům, jejich zemědělcům, jdou peníze do kapes. (Největší překážkou, to je třeba říct, jsou tady USA.)

Pravděpodobně nejlepší je akceptovat, že komoditní ceny budou kolísat a vytvořit způsoby jak omezit negativní ekonomické důsledky – například finanční instrumenty, které umožní zajišťování směnných relací.

Jedna věc, na které se už ministři zemědělství G20 domluvili je vytvoření systému, který zlepší transparentnost na zemědělských trzích, včetně informací o produkci, akciích a cenách. Úplnější a včasnější informace skutečně mohou pomoci.

Širší politikou, již má ovšem Sarkozy evidentně na mysli, je postup proti spekulantům, u nichž se má za to, že trhy se zemědělskými komoditami destabilizují. Pravda, v posledních letech se komodity staly více aktivy a méně zbožím. Ceny se neurčují výhradně podle toku aktuální nabídky a poptávky a jejich současných ekonomických fundamentů (například poruch v důsledku počasí či politiky). Čím dál větší měrou je určují také kalkulace zohledňující očekávané budoucí fundamenty (třeba hospodářský růst v Asii) a alternativní výnosy (například úrokové sazby) – jinými slovy spekulace.

Spekulace ale nejsou nutně destabilizační. Sarkozy má pravdu, že dluhová páka není nutně dobrá jen proto, že ji volný trh umožňuje, a že spekulanti občas jednají destabilizačně. Častěji však spekulanti svým působením odhalují změny ekonomických fundamentů nebo vysílají signály zmírňující přechodné fluktuace. Jinými slovy, často jsou stabilizační silou.

Francouzům se prozatím nepodařilo od dalších členů G20 získat souhlas s opatřeními, jejichž cílem je regulace komoditních spekulantů, například s omezením velikosti investičních pozic. Doufám, že to tak zůstane. Zastřelit posla není rozumná reakce na poselství, jež přináší.