MILÁN – V posledních dvou letech průmyslové země zažívají záchvaty závažné finanční nestability. Momentálně se potýkají s problémy bobtnajících svrchovaných dluhů a vysoké nezaměstnanosti. Rozvíjející se ekonomiky, kdysi pokládané za mnohem zranitelnější, jsou však pozoruhodně odolné. S růstem navracejícím se na průlomové úrovně z doby před rokem 2008 je výkonnost Číny, Indie a Brazílie pro dnešní globální hospodářství významným motorem expanze.

Vysoký růst a finanční stabilita v rozvíjejících se ekonomikách pomáhají usnadnit rozsáhlou korekci, jíž čelí průmyslové země. Tento růst však má podstatné dlouhodobější důsledky. Pokud se současný vzorec udrží, globální ekonomika se natrvalo promění. Konkrétně platí, že stačí jen o málo víc než dekáda, aby podíl globálního HDP vznikajícího v rozvojových zemích překročil 50% hranici, měřeno v tržních cenách.

Je tedy důležité vědět, zda je tato fáze průlomového růstu udržitelná. Odpověď tvoří dvě součásti. Jedna závisí na schopnosti rozvíjejících se ekonomik řídit svůj vlastní úspěch; druhá se váže k rozsahu, v jakém se tomuto úspěchu dokáže přizpůsobit globální ekonomika. Odpověď na první otázku je povzbudivá; odpověď na druhou však ne.

Dokud jsou ještě rozvíjející se země schopné využít možností k růstu, jímž dohánějí mezeru, musí podstoupit vytrvalou, svižnou a občas náročnou strukturální proměnu, vedle paralelního postupu reforem a procesu budování institucí. V posledních letech systematicky významné země daly vzniknout působivým dokladům o schopnosti pragmaticky a pružně se adaptovat. To bude zřejmě pokračovat.

Při zachování kurzu vládní politiky bychom v rozvíjejících se zemích měli očekávat postupné posilování endogenních motorů domácího růstu, zakotvených v rozšiřující se střední třídě. V kombinaci s vyšší mírou obchodu mezi nimi se budoucnost rozvíjejících se ekonomik bude vyznačovat slábnoucí závislostí na poptávce průmyslových zemí, třebaže nepůjde o úplné odstřižení.

Záleží jak na růstu, tak na distribuci. Rozvíjející se ekonomiky stále potřebují lépe řešit svá sílící domácí pnutí reflektující narůstající příjmovou nerovnost a nerovný přístup k základním službám. Neúspěch na této frontě by překazil sílící dynamiku jejich domácího a regionálního růstu. Dnes už se tomu lépe rozumí, neboť distribuční aspekty růstu jsou v rozvíjejících se zemích pevnou součástí agend.

Rozvíjející se ekonomiky si s hospodářským zpomalením v průmyslových zemích dokážou poradit, kdežto transmisní mechanismus finančního sektoru je náročnější. Dnešní prostředí nízkých úrokových sazeb je příčinou záplavy finančních toků do rozvíjejících se ekonomik, takže zvyšuje riziko inflace a bublin aktiv. Zádrhele v západních bankách zapůsobily tak, že přerušily dostupnost obchodních úvěrů, a pokud se ještě umocní, mohly by destabilizovat lokální banky.

Jde o reálná rizika. Několik rozvíjejících se ekonomik naštěstí stále má záchytné mantinely a tlumiče nárazů. Vzhledem k tomu, že do krize let 2008-2009 vstupovaly se zdravými vstupními poměry (včetně rozsáhlých mezinárodních rezerv, přebytků v rozpočtech i platebních bilancích a vysoce kapitalizovaných bank), ani zdaleka se neblíží k vyčerpání své fiskální a finanční flexibility – a tedy schopnosti reagovat na budoucí šoky.

Celkově platí, že rozvíjející se ekonomiky mají dobré vyhlídky na to, že budou nadále úspěšně kormidlovat svět rozkolísaný krizemi v průmyslových zemích. Opět platí, že odstřižení není úplné. Příznivý výsledek také vyžaduje schopnost a ochotu průmyslových zemí přizpůsobit se narůstající velikosti a důležitosti rozvíjejících se ekonomik. V tomto tkví významná rizika, poukazující na širokou škálu potenciálních problémů.

Tok znalostí, financí a technologií, o nějž se vysoká tempa růstu v rozvíjejících se zemích opírají, je úzce spjatý s otevřenou, pravidly řízenou a globalizovanou ekonomikou. V prostředí, kde vyspělé země trápí tvrdohlavě vysoká nezaměstnanost a záchvaty finanční volatility, se však tento globální koncept dostává pod tlak. Místo výskytu růstu v globálním hospodářství se začíná považovat za hru s nulovým součtem, což vede k ne právě optimálním reakcím.

Setrvalou otevřenost trhů průmyslových zemí tudíž nelze brát za samozřejmost. Uvažování o politice a politických přístupech je čím dál provinčnější a úzkoprsé, zatímco pro mezinárodní agendu a prosazování kolektivních společných globálních zájmů je těžší domoci se sluchu.

V nadcházejících letech budou tyto výzvy narůstat. A pak je tu ještě otázka globálních institucí a správy.

Řízení rozrůstající se a čím dál komplikovanější spleti nadnárodních styků je ve vícerychlostním světě, který se obrací hlavou vzhůru, ještě větší výzva. Takový svět vyžaduje lepší globální správu, jakož i opožděné institucionální reformy, které rozvíjejícím se ekonomikám dodají patřičný hlas a zastoupení v mezinárodních institucích.

Nedojde-li k těmto změnám, globální ekonomika může z jedné krize odskočit do další, aniž by měl kormidlo pevně v ruce někdo, kdo určí celkový smysl směřování. Výsledkem je to, co ekonomové označují za „Nashovy rovnováhy“, čili série neoptimálních a jen zdánlivě kooperativních výsledků.

Kde se působením toho všeho ocitáme?

Od rozvíjejících se ekonomik bude požadováno, aby ve vícerychlostní globální ekonomice vyznačující se vleklým ozdravováním přetažených bilancí v průmyslových zemích hrály ještě větší roli. Samy o sobě na tento úkol stačit budou. Jenže nepůsobí ve vzduchoprázdnu. Schopnost rozvíjejících se ekonomik promazávat růst tak, aby usnadnil korekci v průmyslových zemích, je rovněž funkcí ochoty průmyslových zemí přizpůsobit se posunům tektonických desek ve fungování a správě globální ekonomiky. Doufejme, že se těmto globálním otázkám dostane tolik pozornosti, kolik vyžadují.