WASHINGTON, DC – Rezignace Husního Mubáraka na post egyptského prezidenta představuje začátek významného stadia přechodu země k novému politickému systému. Dospěje však nakonec tato politická transformace k demokracii?

S jistotou to vědět nemůžeme, ale na základě dějin demokratického vládnutí a zkušeností jiných zemí – což je téma mé knihy Dobré jméno demokracie: Vzestup a rizika světově nejoblíbenější formy vlády – dokážeme na cestě Egypta k budování politické demokracie rozeznat překážky, před nimiž země stojí, jakož i výhody, jimž se těší.

Snaha porozumět demokratickým vyhlídkám té či oné země musí vždy vycházet z definice demokracie, která je hybridní formou vlády, směsí dvou odlišných politických tradicí. První je suverenita či vláda lidu, která se uplatňuje prostřednictvím voleb. Druhou, starší a neméně významnou, je volnost – čili svoboda.

Svoboda existuje ve třech podobách: politická svoboda, která má formu individuálních práv svobody projevu a sdružování, náboženská svoboda, z níž plyne svoboda konfese pro všechny víry, a ekonomická svoboda, která se materializuje právem vlastnit majetek.

Volby bez svobody nezakládají pravou demokracii a právě tady Egypt čelí vážné výzvě: jeho nejlépe organizované uskupení, Muslimské bratrstvo, odmítá náboženskou svobodu a práva jednotlivce, zejména práva žen. Odnož Bratrstva, palestinské hnutí Hamás, nastolila v pásmu Gazy brutální, netolerantní diktaturu.

Za stavu chaosu, jemuž by Egypt mohl čelit, kontrolu nad vládou často získá nejlépe organizované a nejbezohlednější uskupení. Právě takový byl osud Ruska po tamní revoluci roku 1917, která k moci vynesla Leninovy bolševiky a zemi odsoudila k 75 rokům totalitní vlády. Podobným způsobem by v Egyptě mohlo uchvátit moc Muslimské bratrstvo a zavést mnohem represivnější režim, než jaký kdy byl ten Mubárakův.

I když se Egypt vyhne nadvládě náboženských extremistů, dvoudílná anatomie demokracie svižný a hladký vývoj směrem k demokratickému systému komplikuje. Uspořádat volby je relativně snadné, kdežto zavést a udržet svobodu už je těžší, neboť to vyžaduje instituce – kupříkladu právní systém s nezávislými soudy –, které Egyptu schází a jejichž budování trvá roky.

V jiných zemích, které se staly demokraciemi, často instituce a postupy svobody vzešly z fungování volnotržního hospodářství. Obchodování tříbí zvyklosti důvěry a spolupráce, na nichž stabilní demokracie závisí. Není náhodou, že v mnoha zemích Latinské Ameriky a Asie ve druhé půli dvacátého století demokratické politice předcházela právě volnotržní ekonomika.

I v tomto je Egypt v nevýhodě. Jeho ekonomika je jistou odrůdou kmotrovského kapitalismu, v němž úspěch závisí na politických konexích podnikatele, nikoli na meritokratické soutěži na volném trhu, z níž vyrůstá svoboda.

Egypt postihuje ještě další politický handicap: jde o arabskou zemi a žádná arabská demokracie neexistuje. To má svou váhu, jelikož země, stejně jako jednotlivci, mají sklon napodobovat ostatní, jimž se podobají a k nimž vzhlížejí. Po svržení komunismu v roce 1989 národy střední Evropy tíhly k demokracii, protože právě tato forma vlády převažovala v zemích západní Evropy, s níž se silně ztotožňovali. Egypt žádný takový demokratický model nemá.

Egypt má ovšem lepší předpoklady stát se demokracií než jiné arabské země, poněvadž překážky na cestě k demokracii jsou v Egyptě menší než jinde v arabském světě. Ostatní arabské státy – například Irák, Sýrie a Libanon – jsou ostře rozštěpené podél kmenových, etnických a náboženských linií.

V rozdělených společnostech často nejmocnější skupina postrádá ochotu dělit se s ostatními o moc, což vede k diktatuře. Egypt je naproti tomu poměrně homogenní. Jedinou početnější menšinou jsou křesťané, kteří tvoří asi 10 % populace.

Ropa, v arabských zemích Perského zálivu hojná, hraje také v neprospěch demokracie, neboť se pro vládce stává pobídkou, aby si moc udrželi napořád. Zisky z ropy jim dávají možnost uplácet obyvatelstvo, aby zůstalo politicky pasivní, a současně bránit vzniku takového volnotržního systému, z něhož se rodí demokracie. Egypt má, naštěstí pro jeho demokratické vyhlídky, jen velmi skrovné zásoby zemního plynu a ropy.

Skutečnost, že rozsáhlé protestní hnutí, které se znenadání objevilo, bylo doposud nenásilné, je pro budování demokracie také přínosem. Když vláda padne násilím, nový režim obvykle nevládne demokratickými postupy, ale silou, i kdyby jen proto, aby si od těla udržel ty, které porazil.

Demokracie jako meta má v Egyptě ještě jedno plus, nedůležitější ze všech. Demokracie potřebuje demokraty – občany přesvědčené o hodnotě svobody a suverenity lidu a odhodlané prosadit je a ochraňovat. Politické smýšlení mnoha set tisíc lidí, kteří se v uplynulých třech týdnech shromažďovali na káhirském náměstí Tahrír, nenechává nikoho na pochybách, že demokracii chtějí a že jsou ochotni o ni usilovat, a dokonce jí něco obětovat. Zda jsou dost početní, vynalézaví, trpěliví, moudří a stateční – a zda jim bude dostatečně přát štěstí –, aby demokracie dosáhli, to je otázka, na niž může odpovědět jedině egyptský lid.