Různorodost forem vlády, které v průběhu staletí uplatňovaly Rusko, Polsko, Litva a Rakousko-Uhersko, když na území dnešní Ukrajiny panovaly, samozřejmě činí vytvoření klasického „národního státu" s jedinou dominantní kulturou obtížně představitelným. Vezměme například v úvahu zakořeněnost ruského jazyka a sílu pravoslavné církve - moskevského patriarchátu - v Doněcku ležícím na východní Ukrajině a zakořeněnost ukrajinského jazyka a vliv ukrajinské řeckokatolické církve ve Lvově na západě země.

Španělsko, Indie, Belgie a Švýcarsko jsou však konsolidovanými demokraciemi, které také nezapadají do klasického modelu národního státu. Ve všech čtyřech zemích je normou mnohočetná, ale vzájemně se doplňující identita.

Tato mnohočetná identita zde vyplavala na povrch, protože demokratický stát poskytl všem občanům bez ohledu na náboženství, jazyk či kulturu „střechu" v podobě rovných práv. To pomohlo vytvořit silný pocit ztotožnění se s politickou komunitou na úrovni státu. Tyto hluboce pluralitní země nejsou klasickými „národními státy", ale spíše tím, čemu říkám demokratické „státní národy".

Během nedávných prezidentských voleb mnozí lidé naznačovali, že usmíření „dvou Ukrajin" je nemožné. Polarizace však nebyla v dějinách nezávislé Ukrajiny konstantním faktorem. Naopak: Ukrajina má ke „státnímu národu" blíže, než si mnozí lidé myslí. Její vyhlídky, že se stane konsolidovanou demokracií, navíc zvyšuje skutečnost, že její politické elity - i většina obyčejných Ukrajinců - se vyhýbaly myšlence stát se klasickým „národním státem".

Více než 80% rusifikovaných oblastí hlasovalo v roce 1991 za nezávislost a parlamentní a prezidentské volby v roce 1999 nerozdělily zemi ani zdaleka tolik jako prezidentské volby v roce 2004. Výzkum veřejného mínění provedený v roce 2001 ve dvou údajně nejpolarizovanějších městech Doněcku a Lvově ukázal sblížení názorů v podobě souhlasu s nezávislou Ukrajinou, přičemž pouze 1% respondentů ve Lvově a 5% v Doněcku preferovalo rozdělení Ukrajiny na dva či více států.

Stejně jako u dalších „státních národů" naznačují také průzkumy na Ukrajině, že společné symboly pomohly v zemi vytvořit prvky společné identity. Jak etničtí Rusové, tak etničtí Ukrajinci pohlížejí velmi příznivě na feudální stát, který byl v desátém století znám jako „Kyjevská Rus". Obě skupiny pokládají za nejoblíbenější historickou postavu kozáckého bojovníka ze 17. století Bohdana Chmelnyckého a obě nemohou přijít na jméno Stalinovi kvůli hladomorům způsobeným jeho násilnou kolektivizací zemědělství ve 30. letech minulého století (zatímco většina etnických Rusů v Rusku vnímá Stalina jako hrdinného zachránce státu ve druhé světové válce).

Tyto sdílené postoje k ukrajinským symbolům a státnosti vedou do značné míry k poznání, že nezávislost nebude dobře ochráněna zformováním klasického národního státu, tedy státu „pouze pro Ukrajince". Prohlášení nezávislosti země před 13 lety bylo proto učiněno jménem „ukrajinského lidu" a státní občanství nabídnuto každému, kdo se narodil na území Ukrajiny, bez ohledu na národnost.

V devadesátých letech jsem byl přizván jako poradce ke dvěma jednáním ústavní komise v Kyjevě. Z diskusí jsem získal dojem, že Ukrajinci i Rusové na Ukrajině si naléhavě uvědomují potřebu vyhnout se etnickému konfliktu. Mezi klíčovými nekomunistickými ukrajinskými nacionalisty a klíčovými komunisty z řad etnických Rusů podporujících suverenitu dokonce vznikla neformální státotvorná aliance z rozumu.

Vnímání „dvou Ukrajin" se v prezidentských volbách v roce 2004 vynořilo částečně i kvůli obvinění, že Juščenko by zrušil ústavní záruku, podle níž mohou etničtí Rusové používat ruštinu jako hlavní jazyk výuky na školách. Juščenko však během své kampaně ujistil rusky mluvící občany, že tato práva zachová.

A konečně to, co se označuje za „odtrženectví" východu země, je do značné míry pouhým regionalismem. Logickou a dávno potřebnou politikou „státního národa" by zde byla širší a právně respektovaná decentralizace Ukrajiny, zejména Krymské oblasti.

Další velké téma nadnesené během oranžové revoluce se týká prezidentských pravomocí. Mnoho Juščenkových věrných nemá žádnou radost, že výměnou za vládní souhlas se spravedlivějšími volebními pravidly přistoupil Juščenko na převedení některých prezidentských pravomocí na parlament. Nehledě na prospěchářské záměry odstupujícího prezidenta Leonida Kučmy však může tento historický pakt v dlouhodobém měřítku přinést pozitivní výsledky pro ukrajinskou demokracii a vyhlídky na vstup země do Evropské unie.

Ukrajinská ústava z roku 1996 přijala model vlády blízký poloprezidentskému systému na francouzský způsob, který pro Pátou republiku vytvořil Charles de Gaulle: přímo volený prezident se značnými výkonnými pravomocemi a premiér zodpovědný parlamentu. Tento systém funguje nejlépe, když se prezident i premiér rekrutují ze stejné politické strany nebo koalice.

Podobně jako prezident Vladimir Putin v Rusku však také Kučma na Ukrajině nesmírně posílil prezidentské pravomoci. V žádné skutečné demokracii na světě nemá prezident tak nekontrolovanou moc.

Pohled na osm postkomunistických zemí přijatých nedávno do Evropské unie je poučný. Čtyři z nich - Maďarsko, Česká republika, Estonsko a Lotyšsko - mají parlamentní demokracii. V ostatních čtyřech - ve Slovinsku, Polsku, Litvě a na Slovensku - se prezident volí přímo, ale žádná z nich se ústavně ani politicky neblíží Kučmově Ukrajině. Podobně jako Portugalsko v osmdesátých letech zavedly tyto státy poloprezidentské systémy, které omezují prezidentské pravomoci a posilují moc parlamentu natolik, že je lze nejpřesněji označit za „parlamentarizované poloprezidentské systémy".

K tomuto modelu by se mohla blížit i Ukrajina, byť nevědomky. V takovém případě by prezidentský úřad s největší pravděpodobností přestal být potenciálním zdrojem etnické polarizace, čímž by se posílila společná identita, již jsou ukrajinští i ruští občané odhodláni si udržet.