Bushova administrativa předložila tři zásadní důvody proč jít do války v Iráku. Alespoň věrohodný zůstává jen jeden: potřeba transformovat Střední východ skrze demokratizaci a podkopat tak podporu teroristů. Je však tento argument skutečně zakotven v realitě víc než dřívější tvrzení administrativy o „bezprostřední“ hrozbě zbraní hromadného ničení nebo o údajné podpoře pro al-Káidu ze strany Saddáma Husajna?

V situaci, kdy inspektoři po invazi hlásí, že žádné zásoby zbraní hromadného ničení neexistovaly, a výzvědné služby jsou přesvědčené, že čistým důsledkem irácké války je posílení náboru rekrutů pro al-Káidu napříč islámským světem, Bushova administrativa pochopitelně zdůrazňuje tvrzení o demokratizaci. Tento argument se vskutku stal předním tématem Bushova druhého funkčního období. Jak to ve svém nedávném projevu v Káhiře vyjádřila ministryně zahraničí Condoleezza Riceová: „Svoboda a demokracie jsou jediné natolik silné ideje, že dokáží překonat nenávist, nejednotu a násilí.“

Cynici na takové vyjádření pohlížejí jako na oportunistický argument, který se dostal do popředí jen proto, že zbylé dva důvody pro válku selhaly. Ba co je důležitější, cynici rovněž zpochybňují platnost argumentu, jímž administrativa dává do souvislosti demokracii a úbytek terorismu. Konec konců, nedávné teroristické útoky v Londýně provedli britští občané v jedné z nejstarších demokracií na světě. Nejhorší teroristický útok ve Spojených státech před 11. zářím 2001 taktéž spáchal americký občan.

Skeptici mají kus pravdy, ale zacházejí příliš daleko. Zaprvé je na posuzování opodstatněnosti tohoto argumentu stále příliš brzy. Úplné posouzení irácké války a jejích účinků na Střední východ si vyžádá dekádu nebo i víc. Je zřejmé, že volby v lednu 2005 byly pro region pozitivním krokem. Za posledních šest měsíců proběhly celostátní volby v Libanonu a obecní volby v Saúdské Arábii. Egypt upravil svou ústavu, aby umožňovala volební boj v prezidentských volbách. Další volby jsou naplánovány v Iráku a v palestinské samosprávě. Jak řekl libanonský drúzský předák Valíd Džumblát: „Je zvláštní, že to říkám, ale tento proces změny začal kvůli americké invazi do Iráku.“

Tento výsledek by se snad neměl zdát tak zvláštní. Ostatně, komentátor David Brooks nedávno poznamenal: „Jestliže je v oblasti měkké síly jeden dar, který Amerika rozhodně má, pak je to tendence vymýšlet nové světy.“ Jinými slovy, invaze do Iráku a následné zesílení rétoriky o demokracii na Středním východě mohly změnit úhel pohledu na status quo.

Demokracie však znamená víc než jen volby. Vyžaduje také toleranci vůči menšinám a úctu k právům jednotlivce a dále rozvoj účinných institucí pro řešení politických neshod v rozdělených společnostech. Jestliže se v Iráku uchytí, mohla by představovat jistou post hoc legitimizaci války.

Takový výsledek však zůstává obestřen pochybami. Z krátkodobého hlediska invaze do Iráku vyvolala sílící povstání a vznikající občanskou válku. Přítomnost zahraničních vojsk představuje hnací sílu nacionalistických a džihádistických reakcí. Budoucnost Iráku, o tamní demokracii ani nemluvě, zůstává přinejlepším nejistá.

Můžeme nicméně z irácké zkušenosti vyvodit, že ačkoliv rozvoji demokracie lze zvenčí napomoci, nelze ji snadno zavést silou. Přestože je pravda, že Německo a Japonsko se po americké okupaci staly demokratickými státy, vyžadovalo to jejich naprostou porážku ve zničující válce a sedmiletou okupaci. Německo a Japonsko navíc byly relativně homogenní společnosti s jistou předchozí zkušeností s demokracií. Jen stěží znovu najdeme podobné podmínky v dnešním světě.

Bushova administrativa může mít pravdu, když tvrdí, že krajně vysoké náklady na prosazování demokracie a rizika, jež to přináší, jsou nižší než náklady a rizika, kterých bychom se dočkali, kdybychom na Středním východě nechali navždy přetrvávat autoritářské status quo. Avšak demokracie není jediným nástrojem transformace, který působí proti kořenům terorismu. Neméně důležitý je rozvoj občanských společností, hospodářský růst a otevřenost vůči světu. Totéž platí o zaměstnanosti mužů, vzdělávání žen a prosazování hodnot svobody a spravedlnosti, tedy odstraňování pocitu nedůstojného zacházení, který v regionu plyne z problémů, jako je izraelsko-palestinský konflikt.

Navíc, demokracie sama současnou úrodu extrémních džihádistů k mírové proměně nepřivede. Příliš překotná demokratická transformace dokonce může destabilizovat vlády a nachystat extremistům lepší příležitosti k jejich pustošivému dílu.

V dlouhodobém horizontu ovšem pomalý a jistý postup demokratizace může přinést pocit naděje umírněncům a vytvořit přijatelnou vizi lepší budoucnosti – což je jádro měkké moci –, která podkope poselství nenávisti a násilí, jež šíří extremisté. Demokratizace může jistě pomoci odstranit některé prameny zlosti, jež pohání terorismus, avšak představuje pouze jednu součást řešení.