BERKELEY – O konečném cíli Chiangmaiské iniciativy (CMI), systému asijských finančních podpor vytvořeném v roce 2000 v tomto thajském městě, nikdy nebylo pochyb. Cílem je samozřejmě založit Asijský měnový fond, tj. regionální alternativu k Mezinárodnímu měnovému fondu, jehož útlocitná služba během finanční krize v letech 1997-98 nebyla zapomenuta ani odpuštěna.

Prozatím však byla CMI jen koněm bez sedla. Její úvěry a swapy nikdy nebyly aktivovány. Tíseň po pádu Lehman Brothers by k tomu byla očividnou příležitostí. Výmluvné však je, že Bank of Korea jakožto nejhůře postižená centrální banka dojednala měnový swap v objemu 30 miliard dolarů nikoliv se svými partnery ze skupiny ASEAN+3, nýbrž s americkým Federálním rezervním systémem.

Dnes se nám tvrdí, že ASEAN+3 dosáhl dalšího obrovského průlomu – takzvané Multilateralizace Chiangmaiské iniciativy (CMIM), jejímž cílem je převedení bilaterálních swapů a úvěrů do regionálního rezervního fondu. Tento cíl byl stanoven v roce 2005 a minulý měsíc dojednali ministři financí ASEAN+3 podrobnosti: specifikovali příspěvky do fondu v objemu 120 miliard dolarů, definovali nároky na půjčky a přidělili hlasovací podíly.

Dohoda o příspěvcích je prý významná, poněvadž Čína i Japonsko do fondu přispějí 32 procenty. V předchozích regionálních dohodách, jako jsou úpisy kapitálu do Asijské rozvojové banky, byla totiž Čína vždy pokládána za druhořadou mocnost a žádal se od ní nižší příspěvek. V roce 1997 dokonce Peking nereflektoval na japonský návrh na vytvoření Asijského měnového fondu právě kvůli obavám, že by v něm hrál druhé housle. Díky tomu, že je dnes Čína uznána za rovnocenného partnera, nebude stát v cestě další spolupráci.

Významná je prý také dohoda o rozhodování prostou většinou, kdy síla hlasu jednotlivých zemí bude zhruba odpovídat výši jejich příspěvků. To znamená, že žádná jednotlivá země nebude moci blokovat rozhodování – na rozdíl od výkonné rady MMF, která rozhoduje na základě konsensu, což dává velkým zemím, jako jsou Spojené státy, faktické právo veta.

Záleží však vůbec na těchto nových pravidlech? Vyplacení více než 20% úvěrů dostupných určité zemi stále vyžaduje, aby tato země nejprve dosáhla dohody s MMF, přičemž 20% nároku této země je ve skutečnosti nižší částka, než jakou země přispívá do fondu. Něco takového by zjevně anulovalo samotný účel dohody, totiž osvobodit Asii od MMF. Existuje sice plán na zvýšení a pozdější zrušení dvacetiprocentního prahu, avšak ten se má realizovat k dosud neurčenému datu.

Důvod tohoto rozporu je jednoznačný. Země vkládající peníze do společného soudku chtějí záruky, že se s jejich prostředky nebude nakládat lehkovážně, a chtějí vědět, že jim nakonec budou vyplaceny zpět.

Pro regionální sousedy je však obtížné kritizovat navzájem svou politiku a požadovat korekce kurzu. Politická citlivost je v Asii obzvláště vysoká. Dokonce i v Evropě, která má dlouhou tradici spolupráce, jsou dohled a vázání na podmínky přenechávány MMF. Výmluvné je, že to nebyla Evropská unie, nýbrž MMF, kdo se postavil do čela jednání o nouzových podpůrných balících pro Maďarsko a Lotyšsko.

Oddělení CMIM od MMF bude vyžadovat, aby asijské země navzájem nesmlouvavě vyhodnotily své politické strategie a žádaly obtížné politické úpravy. Toto je parketa ASEAN+3. Jeho květnová dohoda obsahovala i závazek založit regionální dohledový orgán.

Neexistuje však žádná dohoda o tom, kam tento orgán umístit nebo jak ho personálně obsadit. Mohl by působit v rámci sekretariátu ASEAN v Jakartě. Dal by se přidružit k Asijské rozvojové bance v Manile. Případně by mohl být přidělen Jižní Koreji jakožto „neutrální“ zemi ze severovýchodní Asie. Na výsledku záleží – a proto o něj vlády bojují. Vzpomeňme, jak osudové rozhodnutí umístit sídlo MMF do Washingtonu zvýšilo vliv amerického ministerstva financí sídlícího na stejné ulici o něco dále.

Z těchto dilemat lze vykličkovat tím, že se zodpovědnost za dohled i skutečná pravomoc rozdělovat prostředky přidělí nezávislé komisi izolované od národních politik. Její členové vyzbrojení statutární nezávislostí a dlouhým funkčním obdobím by mohli působit jako komise pro měnovou politiku centrální banky. Mohli by vydávat zprávu o finanční stabilitě, která by nekompromisně odhalovala slabé politické přístupy a finanční zranitelnost. A mohli by vyžadovat úpravu politiky jako podmínku pro přidělení prostředků. MMF by pak mohl být vypoklonkován.

Takové schéma by nevyřešilo všechny problémy Asie. Přinejmenším by však odvrátilo jedno nebezpečí, totiž nutkání akumulovat ještě více rezerv. Nedávná volatilita toto pokušení zesiluje. Pokud mu asijské země podlehnou, globální nerovnováhy i všechny z nich vyplývající problémy se vrátí. Vklad regionálních rezerv do společného fondu s cílem dojít s nimi dále je lepší alternativa. Proměna této vize v realitu však vyžaduje další odvážné myšlení.