CAMBRIDGE – Utrácet kvapně, kát se zvolna.Američtí politici, kteří mají hlavy plné obav z opakování velké hospodářské krize ve stylu 30. let, přijali prakticky přes noc záchranný plán ve výši 700 miliard dolarů, jenž měl resuscitovat rychle splaskávající finanční sektor v zemi. Řadoví poslanci americké Sněmovny reprezentantů ho však ke všeobecnému úžasu odmítli – alespoň prozatím. Možná měli na skepticismus právo.

Stěžejní pýchou plánu je předpoklad, že duchaplná vláda dokáže rozplést trh se špatnými hypotečními úvěry v řádu bilionů dolarů, přestože i největší rozumbradové z Wall Streetu v této snaze naprosto pohořeli. Navíc se nám tvrdilo, že vláda je natolik chytrá, že by dokonce mohla na celé záležitosti vydělat. Možné to je, ale nezapomínejme, že totéž si až do velmi nedávné doby myslela spousta nadmíru chytrých lidí ve finančním sektoru.

Před pouhým rokem měly Spojené státy pět velkých nezávislých investičních bank, které stály na vrcholu jejich mohutného finančního sektoru. Jejich zaměstnanci si v loňském roce rozdělili na prémiích více než 36 miliard dolarů, a to díky obrovským ziskům, které tyto instituce „vytvořily“ díky riskantním a agresivním podnikatelským strategiím. Tyto strategie v obvyklém případě obnášejí mnohem větší riziko – a rafinovanost – než aktivity tradičních komerčních bank.

V polovině srpna jsem zbrkle předpověděl, že se rizika obrátila proti těm, kdo s nimi zacházejí, a že některá velká americká investiční banka by brzy mohla zkrachovat nebo být donucena k vysoce nouzové fúzi. Jen stěží jsem si však dokázal představit, že dnes na Wall Streetu nezbude žádná nezávislá investiční banka. Po mnoha letech, kdy lákaly řadu nejlepších a nejchytřejších lidí na světě na mimořádně dobře placená místa, se dnes hroutící se investiční banky těchto zaměstnanců překotně zbavují. Jedna taková oběť, můj bývalý student, mi onehdy zavolala a zeptala se: „Co teď mám jako dělat, najít si skutečnou práci?“

To nás přivádí zpět k plánu amerického ministerstva financí vynaložit stamiliardy dolarů na pročištění trhu podřadných hypoték. Představa je taková, že americká vláda by fungovala jako kupec poslední instance pro špatné dluhy, které soukromý sektor není schopen ocenit. A koho se vlastně ministerstvo chystalo pro realizaci tohoto plánu zaměstnat? No přece nezaměstnané investiční bankéře, koho jiného?

Zkusme se nad tím zamyslet. Investiční bankéři přicházejí o teplá místečka, protože nedokázali vymyslet žádný přesvědčivý způsob, jak ocenit problémové hypoteční dluhy. Jinak by jejich firmy dokázaly přilákat biliony dolarů, které dnes leží na cestě v držení suverénních fondů, soukromých kapitálových skupin, hedge fondů a dalších. A když teď budou tíž investiční bankéři pracovat pro daňového poplatníka, zničehonic se jim prý vyjeví kouzelná oceňovací formulka, která jim až do nynějška unikala.

Není se co divit, že akademici bez ohledu na politickou příslušnost dali najevo značnou skepsi. Jistě, ministerstvo financí by v některých firmách převzalo kapitálové podíly, takže by existoval jistý potenciál pro zvýšení hodnoty. Hlavní obava se však točí kolem zjevného záměru ministerstva vyplatit více než dvojnásobek současné tržní ceny (20-30 centů za dolar) za předpokladu, že po úspěšném rozmotání hypotečního trhu ministerstvem by se jakákoliv sleva jevila jako výhodná.

Nechápe snad hnidopišská kritika naléhavou potřebu stabilizovat finanční systém? Není jakýkoliv plán lepší než žádný?

Já o tom například nejsem přesvědčen. Efektivní finanční systémy mají v reálné ekonomice podporovat růst, nikoliv uvalovat obrovskou daňovou zátěž. A americký finanční sektor, který promazává kola reálné ekonomiky, pohlcuje neuvěřitelných 30% podnikových zisků a 10% mezd. USA se tak na rozdíl od 30. let potýkají s hypertrofovaným finančním systémem. Není proto možné, že podstatné scvrknutí finančního sektoru by namísto vyvolání velké hospodářské krize ve skutečnosti mohlo zvýšit efektivitu a růst, zvláště pokud by je usnadnila zdokonalená regulační struktura?

Nenavrhuji, aby vláda seděla se založenýma rukama. V této bouřlivé době musí nabídnout nějakou rozšířenou formu pojištění vkladů, aby nedošlo k dalším hromadným útokům na banky na způsob Northern Rocku. Takové bylo velké ponaučení ze 30. let. Kromě toho by vláda možná měla zvážit rovněž přímočařejší napumpování prostředků do hypotečního sektoru, zatímco se soukromý sektor přeuspořádá.

Vláda musí rozhodně najít také dokonalejší způsoby, jak pomoci majitelům domů a jejich věřitelům nalézt efektivní úpadkové řízení. Nemá smysl, aby banky nechaly propadávat domy, pokud existují možnosti řešení, v jejichž rámci by lidé mohli zůstat ve svých domovech a banky by získaly mnohem více peněz.

Po dalších zvratech, zápletkách a obrovských výdajích USA nakonec z této epochální finanční krize vybřednou. Návrh, jenž utrpěl porážku, nebyl dostatečně zaměřen na oddělení solventních bank od nesolventních, avšak bez ohledu na další postup Kongresu bezpochyby není posledním slovem.