BERLÍN – Navzdory přetrvávajícímu napětí kvůli srpnové ruské invazi do Gruzie Evropská unie znovu zahájí jednání s Ruskem ohledně nové Dohody o partnerství a spolupráci (PCA). Ta zakládá právní rámec pro sjednávání specifických dohod v oblastech, jako jsou obchod, spravedlnost a lidská práva. Cílem současných rozhovorů je nahrazení vypršelé PCA z roku 1997, která až do schválení nové dohody zůstává na základě vzájemného souhlasu v platnosti.

Na mimořádné schůzce konané 1. září odmítli vedoucí představitelé EU pokračovat v rozhovorech o PCA, dokud Rusko nestáhne své bojové jednotky z odtrženeckých gruzínských oblastí Abcházie a Jižní Osetie. Šéfové 27 vlád EU rovněž označili rozhodnutí Kremlu uznat nezávislost obou těchto regionů za „nepřijatelné“. Od té doby vlády EU své podmínky zmírnily a deklarovaly, že k obnovení dialogu o PCA, energetické bezpečnosti a dalších otázkách postačí, když se ruská armáda stáhne pouze z gruzínského území mimo oba regiony.

Rozhodnutí EU přichází v době, kdy také NATO usiluje o obnovení jednání s Ruskem poté, co gruzínský konflikt vedl obě strany k pozastavení řady společných programů. V projevu na Královském institutu spojených služeb v Londýně prohlásil 18. září generální tajemník NATO Jaap de Hoop Scheffer, že navzdory rozdílným názorům na Gruzii by Rusko a aliance měly spolupracovat „všude tam, kde se naše zájmy sbíhají“. Konkrétně přitom zmínil spolupráci v Afghánistánu, kde Rusko zajišťuje logistickou podporu mezinárodní jednotce ISAF vedené NATO, a označil ji za „jasný důkaz, že společné zájmy mohou překonat neshody v jiných oblastech“.

Aby NATO nejevilo dojem, že se nechalo zastrašit násilným rozdělením Gruzie Ruskem, vyjádřily vlády členských států veřejně podporu územní celistvosti Gruzie i její touze vstoupit nakonec do NATO. V soukromí však řada spojeneckých představitelů prozradila médiím, že jsou prohloubení vztahů mezi NATO a Gruzií nakloněni ještě méně než předtím, a to vzhledem k riziku, že by aliance mohla zabřednout do další rusko-gruzínské války.

Momentálně se zdá, že se většina západních vlád rozhodla zaměřit pozornost na pomoc Gruzii při poválečné hospodářské obnově, nikoliv na přímé potrestání Ruska. Na říjnové mezinárodní dárcovské konferenci v Bruselu přislíbily západní vlády pomoc při obnově země ve výši několika miliard dolarů. EU také zvažuje jednání o vytvoření zóny volného obchodu s Gruzií a zmírnění vízových pravidel pro gruzínské občany. NATO pak zřídilo zvláštní komisi NATO-Gruzie, která má pomáhat při koordinaci podpory v rámci obnovy Gruzie po konfliktu.

Ruští a západní představitelé se však dál sváří kvůli americkým plánům na rozmístění systémů protiraketové obrany v Polsku a České republice. V listopadovém projevu o stavu země v ruském parlamentu varoval prezident Dmitrij Medveděv, že Rusko rozmístí v baltském přístavu Kaliningrad rakety krátkého doletu Iskander, aby „v případě nutnosti neutralizovaly systém protiraketové obrany v Evropě“.

Medveděv dodal, že ruské elektronické vybavení bude rušit americké systémy a že ruská armáda připravuje i další protiopatření. Vedoucí představitelé NATO a EU odsoudili jeho hrozby, které vyzněly obzvláště nepatřičně, poněvadž přišly jediný den poté, co si Američané zvolili nového prezidenta, jenž projevil zájem o zlepšení vztahů s Ruskem.

Ruská vláda se také pokusila předvést svůj rostoucí vojenský potenciál. V září a říjnu se strategické jednotky země zapojily do největšího cvičení s jadernými zbraněmi od zániku Sovětského svazu. Dvanáctého října se ruské námořnictvo spojilo se strategickými raketovými jednotkami a společně absolvovali integrované cvičení, které zahrnovalo i téměř simultánní testy tří balistických raket dlouhého doletu z různých pozemních a podmořských odpalovacích ramp.

V říjnu navíc premiér Vladimir Putin oznámil další zvýšení ruských výdajů na obranu. Ruské vojenské výdaje se přitom v posledních letech percentuálně zvyšovaly o dvouciferná čísla. Letos utratí ruská armáda více než 40 miliard dolarů. V roce 2009 by tato částka mohla přesáhnout 50 miliard.

Toto zvýšení sice navenek působí impozantně, ale zakrývá několik klíčových problémů. Z velké části totiž pouze kompenzuje mimořádně vysoké inflační tlaky v ruském obranném sektoru. Kromě toho potrvá několik let, než se nedávné navýšení rozpočtu přetaví v nákup nového vybavení. Ačkoliv ruští konstruktéři dokážou stále vyvíjet prvotřídní zbraně, ruské obranné firmy, které se ještě nevzpamatovaly z traumatického rozpadu sovětského vojensko-průmyslového komplexu, dodnes nejsou schopny vyrábět velké množství nejmodernějších systémů. O těch několik málo bitevních letounů, tanků a dalších pokročilých zbraní, které se skutečně vyrobí, navíc musí ruská armáda soupeřit se zahraničními zákazníky.

Rovněž není jasné, zda se ruské vojenské oživení podaří dlouhodobě udržet. Ruská vláda je ve svých příjmech stále odkázána na vývoz ropy a zemního plynu, avšak ceny těchto komodit strmě klesají. Na rozdíl od Sovětského svazu je Rusko pevně začleněno do světové ekonomiky, což jej činí zranitelným vůči současné globální finanční krizi. Medveděv nedávno varoval, že ruský „vojensko-průmyslový komplex začíná cítit dopady úvěrových potíží“, čímž přiživil obavy z návratu ochromující platební krize, kterou byl celý obranný sektor během 90. let postižen.

Také přetrvávající demografické problémy Ruska ztíží snahu ozbrojených sil stát se plně profesionální armádou, která nebude závislá na špatně motivovaných vojácích základní služby. Ačkoliv se Medveděv a Putin podle všeho dohodli na životaschopném rozdělení moci, zakrnělé politické instituce Ruska postrádají schopnost vykořenit korupci a další nehospodárnosti. Rozsáhlá reforma bezpečnostního sektoru zůstává i nadále stranou politické agendy. Dokonce i ve vysoce prioritním obranném sektoru se promrhá nebo rozkrade zhruba třetina vládních výdajů – ani tento stav příliš nenapomáhá realizaci velmocenských ambicí Ruska.