Šest dlouhých let selhávajících politik pro Střední východ konečně prezidenta George W. Bushe přivedlo k poznání, že alianci umírněnců v regionu, po níž prahne, lze vybudovat pouze prostřednictvím arabsko-izraelského míru. Vskutku, možnost zachránit americké postavení v regionu mu dává jedině účinné řešení izraelsko-arabského sporu. Avšak současné kolo budování míru, do něhož se Amerika nedávno pustila, nejenže přichází příliš pozdě v politickém životě vysíleného prezidenta, který už prohrál doma i v zahraničí, ale také je špatně koncipované a nepřesvědčivé.

Neoblomný odpor ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové vůči zaangažování Syřanů není právě moudrou politikou. Pro Izrael i pro Spojené státy je sázka na mírové regionální uspořádání až příliš vysoká, než aby bylo dobré trvat na odmítání prověřit současnou mírovou ofenzivu syrského prezidenta Bašára al-Asada. Jablko sváru, kvůli němuž předchozí pokusy o dosažení izraelsko-syrského míru ztroskotaly, má realistická řešení, jak nedávno prokázaly neoficiální mírové rozhovory mezi bývalým izraelským představitelem a Syřanem s úzkými vazbami na režim.

Slibné není ani lpění Riceové na zkrachovalé „cestovní mapě“ k izraelsko-palestinskému urovnání. Cestovní mapa, připouštějící odklady a vytáčky obou stran, byla od počátku nepodařená. Téměř čtyři roky po jejím prvním vyhlášení ještě ani jedna strana nedokázala shromáždit politickou vůli potřebnou k zavedení jejích základních opatření. Ani podivná myšlenka palestinského státu s „dočasnými hranicemi,“ vyhrazená pro druhou fázi, není pro Palestince lákavá.

Tento gordický uzel je třeba rozetnout, nikoli rozvazovat. Koncepce přechodné dohody je již naprosto zastaralá, i kdyby jen proto, že ani jedna ze stran není ochotná zaplatit politickou cenu, již časově neuzavřený, povlovný proces obnáší.

Místo toho je zapotřebí celkového řešení pro všechny zásadní otázky. Stojíme teď na konci mírového procesu, jak jsme jej dosud znali. Odteď budou našimi možnostmi násilné a jednostranné stahování, jako to, jež vedlo k současné válce v Gaze, a komplexní mírový plán, který bude potřeba doplnit k cestovní mapě a schválit mezinárodní mírovou konferencí. Vyhlídky na izraelsko-palestinský mír by před krachem už mohlo zachránit pouze takovéto „zpětné inženýrství,“ odvíjející se od konce směrem k počátku a legitimované a monitorované přísnými mezinárodními mechanismy.

Jak prokázalo zahájení mírového procesu na Madridské mezinárodní mírové konferenci roku 1991, vyhlídky na mír na Středním východě vždy potřebovaly soustředěný mezinárodní tlak na využití existujících příležitostí. Války na Středním východě, zejména ty, které skončily nerozhodně, jako nedávná válka Izraele proti Hizballáhu, téměř vždy vytvořily podmínky pro zásadní politické průlomy, neboť poučily válčící strany o mezích moci. Střední východ, polapen do závažného zápasu mezi silami mírové změny a silami oddanými dni posledního soudu, si opět žádá zásadního mezinárodního úsilí o vybudování míru.

Iniciátoři arabské mírové iniciativy roku 2002 rovněž chápali, že přísně bilaterální přístup může být nevhodný, a namísto něho vyzývali k regionalizaci řešení konfliktu. Ztráta vzájemné důvěry mezi stranami a jejich naprostá neschopnost udělat k sobě i jen ten nejmenší krůček, natož pak bez pobízení třetími stranami dodržovat své závazky, učinila (a stále činí) z mezinárodního rámce pro mír jedinou cestu z nebezpečné slepé uličky.

Konec bilateralismu vyplývá z dysfunkčnosti politického systému jak v Palestině, tak v Izraeli. Palestinský prezident Mahmúd Abbás dnes pod dusivou vládou Hamasu lapá po politickém dechu. Riceová na své nedávné cestě do Izraele musela vyslechnout čtyři různé mírové plány: od předsedy vlády, ministra zahraničí, ministra strategických hrozeb a ministra obrany. Může se ukázat, že pro Izraelce i pro Palestince je dosažení vnitřního míru stejně velikou výzvou jako uzavření míru vzájemného.

Každý reformovaný mírový proces je odsouzen k nezdaru, řídí-li se cestovní mapou, v jejímž rámci mají zúčastněné strany diametrálně odlišné názory na stěžejní záležitosti. Není však zapotřebí objevovat Ameriku, neboť řešení arabsko-izraelského konfliktu je součástí hlavních mírových plánů, které už jsou na stole: Clintonových parametrů míru a všearabské mírové iniciativy.

Patnáct let poté, co Madridská konference mírový proces mezi Izraelci a Palestinci zahájila, si obě strany lépe uvědomují, co je nevyhnutelné, má-li tento mučivý proces vést k trvalému urovnání. V roce 1991 se sešly na platformě „území za mír“. Izraelci však nikdy nevěřili, že budou muset vydat veškeré území, zatímco Arabové si mysleli, že snad nebude zapotřebí nabídnout „veškerý mír“. Dnes už konečně všichni vědí, co znamená „území“ a co znamená „mír“.