Pět let staré prohlášení prezidenta George W. Bushe, že v Iráku je „mise splněna“, bylo právě tak projevem nadutosti, jako je jeho současné hodnocení, že „příval“ posil do Iráku „zajistil zásadní strategické vítězství v širší válce proti teroru“, zase přeludem. Irácké dobrodružství je nejen nejdelší a nejnákladnější válkou v amerických dějinách – Nobelovou cenou poctěný ekonom Joseph Stiglitz došel k omračujícímu odhadu 3 bilionů dolarů –, ale také je válkou nejvzdálenější svému cíli.

Válka rozdrtila iráckou společnost a rozdrolila ji do etnicko-sektářské mozaiky. „Příval“ vojenských sil dříve či později skončí a Iráčané, ochromení násilím a korupcí, nedokáží sjednotit svou politickou obec, a poněvadž jejich vlastní armáda nebude schopna převzít úkol od Američanů, džihádistické a mezietnické násilí nutně propukne nanovo. Jak se nedávno vyjádřil irácký plukovník Omar Alí, velitel iráckého praporu v Mosulu, dnešním ohnisku povstání: „Bez Američanů bychom nedokázali Irák udržet pod kontrolou.“

Války jsou dle definice Winstona Churchilla vždy „katalogem kiksů“. Úsudek historie o irácké válce se tudíž zajisté bude zabývat spíše tím, zda naplnila své strategické záměry „rekonstruovat“ silně dysfunkční Střední východ podle amerického obrazu a konsolidovat hegemonické postavení Ameriky v regionu, než cenou války ve smyslu krve a peněz.

Strategicky byla válka naprostým nezdarem. Jako zjevný případ imperiálního přepětí našponovala síly americké armády, celosvětově podryla morální postavení Ameriky a její dobré jméno na Středním východě, závažně ohrozila její hospodářství a přátelům i nepřátelům odhalila meze americké moci.

Nejvážnějším nezáměrným důsledkem války je vznik významné šíitské výzvy pro sunnitské spojence Západu na Středním východě. Hegemonii v Perském zálivu – jejíž význam pro zájmy Západu nelze ani dostatečně zdůraznit – americká destrukce Iráku coby regionální mocnosti předložila íránskému šíitskému islamistickému režimu na stříbrném podnose.

Američané v Iráku na troskách diktatury Saddáma Husajna napomohli k vytvoření prvního šíity ovládaného arabského státu, který se může snadno dostat do podřízenosti vůči regionálním ambicím Íránu – což by byla pro americké sunnitské spojence pohroma dějinných rozměrů. Nedávná státní návštěva prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda do Iráku přinesla Američanům jednoznačné poselství: vyhlídky Spojených států na to, že vůbec kdy v Iráku dosáhnou špetky stability, závisejí na silách sympatizujících s Íránem.

Americké potíže v Iráku i jinde významně přispěly k íránským jaderným ambicím. Íránci se teď považují za zemi chráněnou před americkým útokem na svá jaderná zařízení, neboť americké trable v Iráku a narůstající odpor k válce v USA jsou pro ně signálem, že americká strategie preemptivních válek selhala.

Ať už je však íránský režim jakkoli radikální, sebevražedný není. Hrozba jaderného Íránu tedy může spočívat spíše v jeho schopnosti účinně vyvíjet regionální moc než v náchylnosti k rozpoutání jaderné války s Izraelem. Jaderný Írán by dokonce mohl ohrožovat schopnost Ameriky v krizovém okamžiku rozmístit v Zálivu konvenční vojenské síly. Neměla by se vylučovat ani možnost, že by Írán mohlo lákat vyztužit své regionální ambice dodávkami jaderného materiálu úkolovaným teroristickým uskupením.

Jestliže se americkému debaklu v Iráku něco podařilo, pak jedině povzbudit vyzyvatele statu quo v regionu. To je také důsledkem Bushovy pomýlené křížové výpravy ve jménu demokracie do arabského světa. Bush ke svému zděšení zjistil, že každé uplatnění arabské demokracie uvede vždy na scénu protizápadní islamisty, ať už Muslimské bratrstvo v Egyptě, šíitské strany v Iráku nebo Hamás v Palestině.

USA nakonec musely ustoupit od svých fantazií o arabské demokracii v západním stylu, avšak pochodeň demokracie paradoxně v regionu přenechali Íráncům. Írán totiž rychle rozpoznal, že svobodné volby jsou nejjistějším způsobem jak na Středním východě podkopat proamerické režimy.

Irácká válka také způsobila, že Amerika ignorovala izraelsko-palestinský mírový proces. Naděje, že by se Bushově administrativě mohlo podařit sjednotit „umírněné“ sunnitské spojence Ameriky v regionu s cílem pomoci zachránit izraelsko-palestinský mír, jsou teď zcela závislé na regionální ose v čele s Íránem, k níž patří Hamás, Hizballáh a Sýrie. Všechny spojuje odmítání pax americana na Středním východě a všichni zatím prokazují mimořádnou houževnatost při přehlížení amerických podmínek pro dialog.

Americká neschopnost stát se vzorem národů na Středním východě, ovládaných do jednoho autokraciemi podporovanými USA, je stěží senzační novinkou. Čerstvou zprávou je ovšem to, že americká moc možná ztrácí svou schopnost je zastrašit.