Na jednom ze surreálnějších zasedání letošního Světového ekonomického fóra v Davosu vysvětlovali experti na ropný průmysl, že tání polárního ledovcového příkrovu – k němuž dochází rychleji, než kdokoliv očekával – představuje nejen problém, ale i příležitost: může totiž vést ke zpřístupnění obrovských ložisek ropy.

Jak tito experti dále připouštějí, skutečnost, že Spojené státy nepodepsaly Úmluvu o mořském právu – mezinárodní konvenci stanovující, kdo má přístup k ropě pod mořským dnem a práva na další nerostné suroviny z moře – představuje riziko mezinárodního konfliktu. Zároveň však titíž experti poukazují na světlou stránku: ropný průmysl nemusí při nekonečném hledání dalších zásob prosit Kongres o právo zplundrovat Aljašku.

Prezident George W. Bush má záhadnou schopnost nevidět věci v širším rámci. S postupem let vychází stále jasněji najevo, že s jeho energetickou politikou je mnohé v nepořádku. Nese totiž tak silný rukopis ropného průmyslu, že dokonce i Bushovi spolustraníci o jednom předchozím návrhu zákona prohlásili, že „nezapomněl na žádného lobbistu“. Bush sice vychvaluje přednosti volného trhu, ale zároveň až příliš ochotně rozdává obrovské almužny energetickému sektoru, ačkoliv se země potýká s prudkým nárůstem deficitů.

V energetické oblasti trh selhává, ale vládní intervence by měly směřovat přesně opačným směrem, než jaký navrhuje Bushova administrativa. Vzhledem k faktu, že Američané neplatí plnou cenu za znečištění ovzduší – v podobě svého enormního podílu na tvorbě skleníkových plynů –, které je výsledkem jejich rozmařilé spotřeby energie, je cena energie podhodnocena, což dále udržuje nadměrnou spotřebu.

Je zapotřebí, aby vláda stimulovala ochranu přírody, a zásahy do cenového systému – prostřednictvím daní na energie – představují účinný prostředek, jak toho dosáhnout. Místo aby však Bush podporoval ochranu přírody, provozuje politiku „nejprve vysát Ameriku“, čímž prohlubuje budoucí americkou závislost na zahraniční ropě. Nevadí mu, že vysoká poptávka žene ceny ropy vzhůru, což je dar z nebes pro mnoho lidí na Blízkém východě, kteří nepatří mezi přátele Ameriky.

Nyní, více než čtyři roky po teroristických útocích ze září 2001, se zdá, že se Bush konečně probudil do reality prohlubující se americké závislosti; vzhledem ke strmému růstu cen ropy si jen těžko mohl nevšimnout důsledků. Klopýtavé kroky jeho administrativy však i v tomto případě téměř jistě situaci v bezprostředním budoucnu jen zhorší. V oblasti ochrany přírody Bush stále odmítá cokoliv učinit a své pokračující modlitby, aby nás zachránily technologie, podpořil jen velice málo penězi.

Co si tedy myslet o Bushově nedávno vyhlášeném závazku snížit do 25 let závislost Spojených států na blízkovýchodní ropě o 75%? Pro investory je sdělení zřejmé: neinvestujte více do rozvoje zásob na Blízkém východě, které jsou zdaleka nejlevnějším zdrojem ropy na světě.

Bez nových investic do rozvoje blízkovýchodních zásob a vzhledem k bezuzdnému růstu spotřeby energie v USA, Číně i jinde však poptávka předběhne nabídku. A jako by toho nebylo málo, Bushova pohrůžka sankcí vůči Íránu s sebou nese riziko přerušení dodávek od jednoho z největších světových producentů.

V době, kdy se světová produkce ropy blíží maximální kapacitě a ceny jsou již nyní více než dvojnásobné oproti úrovni před válkou v Iráku, to věstí další zvyšování cen a další zvyšování zisků ropného průmyslu – jediného jasného vítěze Bushovy blízkovýchodní politiky.

Jistě, Bushovi nelze upřít, že si existenci problému konečně uvědomil. Bližší pohled na jeho návrhy však jako vždy odhaluje další eskamotérský trik jeho administrativy. Kromě odmítání uznat závažnost globálního oteplování, podporovat ochranu přírody a věnovat dostatek prostředků na výzkum, aby se něco opravdu změnilo, znamená Bushův grandiózní slib snížení závislosti na blízkovýchodní ropě méně, než se zdá. Z oblasti Blízkého východu totiž pochází pouhých 20% ropy spotřebované v USA, a tak lze jeho cíle dosáhnout pouhým drobným přesunem poptávky jinam.

Člověka zároveň napadá, že si Bushova administrativa musí uvědomovat mechanismy globálního obchodu s ropou. I kdyby totiž byla Amerika na blízkovýchodní ropě stoprocentně nezávislá, snížení nabídky blízkovýchodní ropy by mohlo mít zničující dopady na světové ceny – a tím i na americkou ekonomiku.

A jak tomu u Bushovy administrativy mnohdy bývá, pro oficiální strategii neexistuje žádné lichotivé vysvětlení. Dělá Bush jen politiku a snaží se podbízet antiarabskému a antiíránskému cítění v Americe? Nebo je to jen další příklad nekompetentnosti a zmatků? Podle toho, co jsme v posledních pěti letech viděli, obsahuje správná odpověď pravděpodobně větší než malé množství nečestnosti a ryzí pošetilosti.