Crossing Cultures
Zákonem na dějiny
Ian Buruma
|
|
|
|
NEW YORK – Španělský parlament v říjnu schválil Zákon o historické paměti, který zakazuje shromáždění a pomníky oslavující zemřelého diktátora Francisca Franka. Jeho falangistický režim bude oficiálně odsouzen a jeho oběti uctěny.
Pro zavedení takového zákona existují pochopitelné důvody. Mnoho lidí zavražděných fašisty během španělské občanské války leží zapomenutých v hromadných hrobech. Na krajní pravici stále trvá jistá míra nostalgie po Fankově diktatuře. Lidé, kteří se letos shromáždili u jeho hrobu, skandovali „Vyhráli jsme občanskou válku!“ a ostouzeli socialisty a cizince, zejména muslimy. To je dost důvodů, mohl by si člověk myslet, aby socialistický předseda vlády José Luis Rodríguez Zapatero pro zdraví demokracie využil zákona k vymícení démonů diktatury.
Pro vypořádání se s historií je ale legislativa nešikovný nástroj. Třebaže diskuse o dějinách ve Španělsku zapovězena nebude, už zákazy obřadností oslavujících dny minulosti mohou zajít příliš daleko. Touha mít pod kontrolou jak minulost, tak současnost je samozřejmě společným znakem diktatur. K tomu lze buď využít falešnou propagandu, která pokřivuje pravdu, anebo potlačovat fakta. Kdo v Číně zmíní, co se stalo v červnu 1989 na náměstí Tchien-an-men (a na mnoha jiných místech), ocitne se brzy v ne právě něžném objetí státní bezpečnosti. Ba tabu zůstává většina z toho, co se odehrávalo za předsedy Maa.
Španělsko je ovšem demokracie. Občas jsou dějinné jizvy tak čerstvé, že si i demokratické vlády úmyslně vynucují mlčení, aby posílily jednotu. Když Charles de Gaulle oživil po druhé světové válce francouzskou republiku, přehlížel historii vichistické Francie a kolaborace s nacisty a předstíral, že všichni francouzští občané jsou dobří republikánští vlastenci.
Pravdivější výpovědi, například význačný dokument Marcela Ophülse Smutek a lítost (1968), byly přinejmenším nežádoucí. Ophülsův film se ve francouzské státní televizi vysílal až v roce 1981. Španělsko po Frankově smrti v roce 1975 také ke své čerstvé historii přistupovalo s pozoruhodnou zdrženlivostí.
Paměť ale nelze potlačit. Nová generace ve Francii, narozená po válce, prolomila veřejné mlčení přívalem knih a filmů o francouzské účasti na holocaustu a o kolaborantském vichistickém režimu, občas téměř v inkvizitorském duchu. Francouzský historik Henri Russo tento nový přístup označil za „vichistický syndrom“.
Španělsko, zdá se, prochází podobným procesem. Děti Frankových obětí odčiňují mlčení svých rodičů. Občanská válka je znenadání všude, v knihách, televizních pořadech, filmech, akademických seminářích a teď i v zákoně.
Není to jen evropský fenomén. Nejde ani o projev plíživého autoritářství. Právě naopak, toto dění často přichází s růstem demokracie. Když Jižní Koreji vládli armádní autoritáři, o korejské kolaboraci s japonskou koloniální správou v první půli dvacátého století se nemluvilo – zčásti proto, že někteří z těchto autoritářů, zvláště zesnulý Pak Čong-hi, byli sami kolaboranty. Dnes, za prezidenta Ro Mu-hjona, nový zákon o pravdě a usmíření nejenže podnítil důkladné provětrání historických křivd, ale vedl také k honu na bývalé kolaboranty.
Byly sestaveny seznamy lidí, kteří v japonské koloniální správě hráli významnou úlohu, od univerzitních profesorů po policejní velitele – a byly rozšířeny i na jejich děti, což je odrazem konfuciánského přesvědčení, že rodiny jsou zodpovědné za chování svých jednotlivých členů. Není náhodou, že mnozí příslušníci těchto rodin, včetně Džeon-hje, dcery Paka Čong-hi, podporují konzervativní opoziční stranu.
Otevírání minulosti veřejné pitvě je součástí zachování otevřené společnosti. Když tak ale činí vlády, dějiny se snadno mohou stát zbraní, která se používá proti politickým protivníkům – a může tedy být stejně pustošivá jako zákazy historického pátrání. To je pádný důvod pro přenechání debat o dějinách spisovatelům, novinářům, filmařům a historikům.
Vládní intervence je oprávněná jen ve velice omezeném smyslu. Mnohé země zavádějí legislativu, která lidem brání ponoukat ostatní k páchání násilných skutků, ač některé jdou ještě dál. V Německu a Rakousku jsou například zakázané nacistické symboly a ideologie a popírání holocaustu je trestné ve 13 zemích, včetně Francie, Polska a Belgie. Francouzský parlament loni představil návrh zákona zakazující rovněž popírání arménské genocidy.
Avšak byť je krajní obezřetnost občas pochopitelná, stavět odporné nebo prostě výstřední názory na minulost mimo zákon nemusí být jako obecný princip právě moudré. Následkem zákazu určitých názorů, ať jakkoli zvrhlých, je povýšení jejich obhájců do role disidentů. Britskému spisovateli Davidu Irvingovi, jenž byl v Rakousku vězněn za popírání holocaustu, se minulý měsíc dostalo té bizarní pocty, že ve společnosti Oxford Union obhajoval svobodu slova.
Třebaže španělskou občanskou válku nelze srovnávat s holocaustem, i trpká historie ponechává prostor pro výklad. Pravdy se lze dobrat, jedině lze-li ji svobodně hledat. Mnozí lidé na obranu této svobody riskovali – anebo položili – život. Je správné, aby demokracie zavrhovala diktaturu a nový španělský zákon je obezřetně formulovaný, ale přesto je lepší dovolit lidem svobodně vyjadřovat i nechutné politické sklony, poněvadž zákonné zákazy svobodné myšlení nepěstují, ale brání mu.
Ian Buruma je profesorem lidských práv na Bard College v americkém státě New York. Naposledy vydal knihu Murder in Amsterdam (Vražda v Amsterdamu) s podtitulem Smrt Thea van Gogha a meze tolerance.
Copyright: Project Syndicate, 2007.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Ian Buruma or return to our home page.
|
|
