Crossing Cultures
Hory a minarety
Ian Buruma
|
|
|
|
New York – Ve Švýcarsku jsou čtyři mešity s minarety a 350 tisíc formálních muslimů, většinou Evropanů z Bosny a Kosova, z nichž asi 13 % pravidelně dochází na modlitby. Člověk by si myslel, že to nikterak velký problém není. A přece se 57,5 % švýcarských voličů v referendu vyslovilo pro ústavní zákaz minaretů, údajně proto, že se obávají „fundamentalismu“ a „plíživé islamizace“ Švýcarska.
Jsou Švýcaři bigotnější než ostatní Evropané? Pravděpodobně ne. Referenda jsou měřítkem všelidových nálad, nikoli promyšlených názorů, a instinktivní nálady lidí jsou zřídkakdy liberální. V ostatních evropských zemích by referenda o této otázce mohla snadno dospět k překvapivě podobným výsledkům.
Připisovat švýcarské rozhodnutí zakázat minarety – nápad, který kromě pravicové Švýcarské lidové strany žádná jiná politická strana nepodporovala – „islamofobii“ je zřejmě nepochopení. Ovšemže, dlouhá historie vzájemné křesťansko-muslimské nevraživosti a současné projevy násilí radikálních islamistů v mnoha lidech vzbuzují strach z islámu, jaký kupříkladu vůči hinduismu či buddhismu nepociťují. A právě minaret, probodávající nebesa jako raketa, se jako hrůzostrašný výjev snadno karikuje.
Jenže kdyby si Švýcaři a ostatní Evropané byli jistí svou vlastní identitou, jejich muslimští spoluobčané by jim srdce takovým strachem zřejmě neplnili. A právě v tom je možná problém. Není to zas tak dlouho, co většina občanů západního světa měla své nezpochybnitelné symboly kolektivní víry a identity. Kostelní věže zdobící mnohá evropská města tehdy pro lidi stále něco znamenaly. Jen zřídka někdo uzavřel sňatek mimo svou víru.
Až donedávna také mnozí Evropané věřili ve své krále a královny, vyvěšovali národní vlajky, zpívali národní hymny a učili se hrdinské verze svých národních dějin. Domov byl domov. Cesty do zahraničí byly pro vojáky, diplomaty a boháče. „Identita“ se vůbec za problém nepovažovala.
Mnoho se změnilo vlivem globálního kapitalismu, evropské integrace, stigmatizace národnostních citů po dvou katastrofálních světových válkách a možná především všeobecné ztráty náboženské víry. Většina z nás žije v sekulárním, liberálním světě zbaveném iluzí. Život většiny Evropanů je svobodnější než kdy dřív. Kněží ani společenská vrchnost už nám neříkají, co máme dělat ani co si máme myslet. Když se o to pokusí, obvykle jim nevěnujeme pozornost.
Za svůj nově osvobozený svět ale platíme určitou daň. Oproštění od víry a tradice nevedlo vždy k větší spokojenosti, ale právě naopak k všeobecné ztrátě orientace, ke strachu a roztrpčení. Projevy kolektivní identity se sice ještě úplně nevytratily, ale velkou měrou se omezují na fotbalové stadiony, kde oslavy (a zklamání) dokážou rychle vzkypět v násilí a vztek.
Populističtí demagogové dávají úzkost moderního světa za vinu politickým, kulturním a obchodním elitám. Vyčítá se jim, ne zcela neopodstatněně, že obyčejné občany zatěžují masovým přistěhovalectvím, hospodářskou krizí a ztrátou národní identity. Jenže pokud jsou elity terčem nenávisti proto, že zapříčinily náš moderní neklid, pak muslimům závidíme, že stále mají svou víru, že vědí, kdo jsou, že mají něco, za co jim stojí za to zemřít.
Není vůbec důležité, že mnozí evropští muslimové jsou stejně rozčarovaní a sekulární jako jejich nemuslimští spoluobčané. Záleží na dojmech. Tyhle množící se minarety, tyhle černé šátky přes hlavu, ty představují hrozbu, protože sypou sůl do ran těch, kdo cítí ztrátu vlastní víry.
Není divu, že protimuslimský populismus si část svých nejzarputilejších přívrženců našel mezi někdejšími levičáky, neboť i oni ztratili svou víru – ve světovou revoluci či co já vím. Ještě před příklonem k revoluci mnozí z těchto levičáků pocházeli z náboženského prostředí. To znamená, že utrpěli dvojitou ztrátu. Ve své nenávisti k islámu sice rádi hovoří o obraně „osvícenských hodnot“, ale ve skutečnosti lamentují nad zhroucením víry, ať už náboženské nebo sekulární.
Na společenské neduhy, jež švýcarské referendum odhalilo, bohužel žádný lék s okamžitým účinkem neexistuje. Samozřejmě, papež má svou odpověď. Rád by, aby se lidé vrátili do náruče Říma. Evangelikální kazatelé také mají svůj recept na spásu. Neokonzervativci zase evropskou nevolnost pokládají za jistou formu typické dekadence Starého světa, kolektivní stav nihilismu živený sociálním státem a změkčilou závislostí na tvrdé americké moci. Jejich odpovědí je oživený západní svět, vedený Spojenými státy a zaměstnaný ozbrojenou křížovou výpravou ve jménu demokracie.
Není-li však člověk katolík, nově probuzený křesťan či neokon, žádná z těchto vizí slibná není. Nejlepší, v co můžeme doufat, je, že se liberální demokracie tímto obdobím stísněnosti nějak protlučou – že odolají demagogickým svodům a potlačí násilnické popudy. Ostatně demokracie v minulosti přečkaly horší krize.
Rozhodně by nám ovšem pomohlo, kdybychom měli méně referend. Vždyť navzdory přesvědčení některých lidí demokracii neposilují. Referenda demokracii oslabují, neboť podrývají naše volené zástupce, jejichž úkolem není propůjčovat hlas pocitům znervóznělého a rozčileného lidu, nýbrž uplatňovat svůj nejlepší úsudek.
Ian Buruma je autorem knihy Murder in Amsterdam (Vražda v Amsterdamu) s podtitulem Smrt Thea van Gogha a meze tolerance. Působí jako profesor demokracie, lidských práv a žurnalistiky na Bard College v americkém státě New York. Jeho poslední knihou je román The China Lover.
Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Ian Buruma or return to our home page.
|
|
premanto 06:05 11 Dec 09
Sir,
It is with great interest that I read your article “Of Mountains and Minarets”. You have indeed rightly identified the issues involved. The reaction to Islam in some parts of Europe may well be due to a loss of identity and due to an unexpressed feeling of “jealousy,” for those who still have their moorings right.
And it is therefore that I find it difficult to understand why any call to Europe to get back to the basics should be termed as something unsavoury. If the Pope, for example, calls on Europe to find its Christian roots, it does not need to be critiqued as something necessarily coming out of shrewd Christian machinations. It may well be seen as a call to return to those values, even such a deeply cherished political value as democracy, which made Europe what it is now. It may well be taken as a call to “responsible Christian living,” minus the things the European Christians feel guilty about (and which made them throw the babe with the bathwater).
Secondly, the current trend of globalisation or cosmopolitanism cannot mean negation of (any type of healthy) communities. Cosmopolitanism can only be viewed as a communion of communities. Let communities flourish, including the Christian and the Moslem. So, even if the Pope wishes the lapsed Christians to return to the “bosom of Rome,” it cannot be anything evil.
And finally, putting an end to referendums is hardly an answer. It could well be read as due to a mentality of relegating the public to mere “rabble,” something unthinkable for those who wish to promote real democracy. Inclusive democracy cannot be about leaving everything to a few elected representatives. If the Swiss or the others like them think similarly about the “Other,” they need to be educated by right thinking elements in the civil society and by the intelligentsia. The cure to headache is not in cutting off one’s head!