NEW YORK – Když byla před dvaceti lety zbourána Berlínská zeď a sovětské impérium se hroutilo, cítili nespokojenost pouze zarytci, kteří věřili v komunistickou utopii. Pár lidí samozřejmě dál lpělo na možnostech toho, co bylo kdysi označeno za „reálný socialismus“. Jiní kritizovali triumfálnost „nového světového pořádku“, jak ho přislíbil George H. W. Bush. A způsob, jímž západní Německo převálcovalo trosky svého východoněmeckého souseda, se jevil téměř jako akt krutosti.

Přesto bylo dobré v roce 1989 žít (s výjimkou Číny, kde byli demokraté potlačeni). Mnozí z nás měli pocit, že vidí úsvit nové liberální éry, v níž se budou svoboda a spravedlnost šířit jako čerstvé květy po celé zeměkouli. O dvacet let později víme, že nám to nebylo dáno.

Evropské demokracie sužuje xenofobní populismus. Sociálně demokratické strany se scvrkávají, zatímco pravicoví demagogové slibují, že ochrání „západní hodnoty“ před islámskými hordami. A ekonomické debakly z uplynulých několika let jako by potvrzovaly nedávné varování Michaila Gorbačova, že „také západnímu kapitalismu, zbavenému starého soupeře a vykreslujícímu sebe samotného jako nesporného vítěze a ztělesnění globálního pokroku, hrozí, že zavede západní společnost i zbytek světa do další historické slepé uličky“.

Momentálně se zdá, že mezi těmi, kdo v roce 1989 prohráli, figurují i liberálové v „progresivním“ americkém smyslu tohoto slova. Komunisté vždy sociálními demokraty opovrhovali a naopak. S příslovečnou vaničkou komunismu však bylo vylito i mnoho sociálně demokratických ideálů zakořeněných v marxistickém pojetí sociální spravedlnosti a rovnosti.

Tento proces probíhal už před pádem Berlínské zdi v podobě radikalismu volného trhu thatcherovsko-reaganovské éry. Společnost, jak kdysi slavně prohlásila Margaret Thatcherová, neexistuje. Počítají se jen jednotlivci a rodiny. Všichni ať vystupují pouze sami za sebe.

Pro mnoho lidí to mělo nádech liberalizace – osvobození se od přeregulovaných trhů, nadutých odborů a třídních privilegií. Proto se tomu také říkalo neoliberalismus. Radikalismus volného trhu však podkopal roli státu při budování lepší, spravedlivější a rovnější společnosti. Liberálové nejeví zájem ani tak o spravedlnost, jako spíše o větší efektivitu, vyšší produktivitu a konečný účet.

Ve stejné době, kdy si neoliberálové neurvale klestili cestu starými sociálně demokratickými pořádky, plýtvala levice energií na kulturní politiku, „identitu“ a ideologický multikulturalismus. Demokratický idealismus býval kdysi doménou levice, včetně sociálních demokratů a liberálů. Ve Spojených státech to byli demokraté jako John F. Kennedy, kdo prosazoval svobodu po celém světě.

Na sklonku dvacátého století se však pro mnoho levičáků stalo důležitějším zachránit kulturu „třetího světa“ bez ohledu na to, jak byla barbarská, před „neokolonialismem“ než podporovat rovnost a demokracii. Lidé na levici byli ochotni hájit i brutální diktátory (Castra, Maa, Pol Pota, Chomejního atd.) jednoduše proto, že se tito vůdci stavěli proti „západnímu imperialismu“.

V důsledku toho veškerá politika, která se odvozovala – jakkoliv volně – z marxismu, ztratila důvěryhodnost a v roce 1989 konečně zahynula. To byla přirozeně katastrofa nejen pro komunisty a socialisty, ale i pro sociální demokraty, neboť ti ztratili ideologickou základnu pro svůj idealismus. A bez idealismu se politika stává jistou formou účetnictví, správou ryze materiálních zájmů.

To vysvětluje, proč si Italové a později i Thajci zvolili do čela země podnikatelské magnáty. Doufali, že lidé, kteří dokázali nahromadit tak velké osobní bohatství, dokážou udělat totéž i pro své voliče.

Rétorika idealismu přesto zcela nevymizela. Pouze se přesunula zleva doprava. I tento posun začal u Reagana s Thatcherovou, kteří přejali Kennedyho podporu demokracie ve světě. Jakmile levice opustila jazyk internacionalismu – demokratické revoluce, národního osvobození atd. –, zaujali její místo neokonzervativci. Jejich prosazování americké vojenské síly jakožto pěsti demokracie bylo možná pomýlené, hrubé, arogantní, nevědomé, naivní a hluboce nebezpečné, ale zároveň bylo nesporně idealistické.

Lákadlo revolučního elánu přetáhlo některé bývalé levičáky na stranu neokonzervativců. Většina liberálů však byla neokony hluboce zděšena, aniž ovšem dokázala nalézt soudržnou odpověď.

Jelikož tedy liberálové ztratili vlastní zápal pro internacionalismus, jejich společnou reakcí na neokonzervativní radikalismus bylo volání po „realismu“, nevměšování se do záležitostí druhých a stažení se ze světa. V mnoha případech je to možná moudřejší postup, ale zároveň je jen stěží inspirativní. Není tedy divu, že levicový internacionalista typu francouzského ministra zahraničí Bernarda Kouchnera nalezl jistý druh útočiště pro svůj idealismus v konzervativní vládě Nicolase Sarkozyho.

Poprvé od dob Kennedyho administrativy jsou USA jednou z mála liberálních demokracií na světě, které mají středolevou vládu. Dokáže prezident Obama stát v čele cesty k nové éře sociálního a politického idealismu? Zdá se to nepravděpodobné. Například jeho snaha o zajištění lepší zdravotní péče pro Američany není ani tak inovací jako spíše pokusem zavést poměry, které většina Evropanů i Japonců dávno pokládá za samozřejmé. A i za to už ho jeho nepřátelé označují za „socialistu“.

Obama není ani socialista, ani pouhý politický účetní. Má některé skromné ideály a možná z něj ještě bude znamenitý prezident. K oživení liberálního idealismu je však zapotřebí soubor nových nápadů, jak prosazovat spravedlnost, rovnost a svobodu ve světě. Reagan, Thatcherová a Gorbačov asistovali u konce ideologie, která kdysi nabízela naději a inspirovala skutečný pokrok, avšak jejím výsledkem bylo otroctví a masové vraždy. Stále čekáme na novou vizi, jež povede k pokroku, avšak tentokrát se – jak doufáme – obejde bez tyranie.

Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.