Bernard Kouchner, nový francouzský ministr zahraničí, je už dlouho znám jako význačný zastánce intervence do zemí, kde jsou porušována lidská práva. Jako spoluzakladatel Lékařů bez hranic prohlásil, že „jsme vytvářeli morální právo ke vměšování se do cizí země.“ Kvůli masovým vraždám iráckých občanů, jež šly na vrub Saddáma Husajna, podpořil válku v Iráku. U přičítání pohnutek názorům ostatních je třeba si vždycky dávat pozor. Kouchner sám však častokrát prohlásil, že jeho humanitární intervencionismus inspirovala vražda jeho rusko-židovských prarodičů v Osvětimi.

Člověk s Kouchnerovými přístupy může a nemusí souhlasit, ale jeho pohnutky jsou zajisté čestné. Skutečnost, že mnozí význační židovští intelektuálové v Evropě a ve Spojených státech – často, tak jako Kouchner, s levicovou minulostí – mají pochopení pro myšlenku využití amerických ozbrojených sil k prosazování cíle lidských práv a demokracie ve světě, může vycházet ze stejného pramene. Každá síla je oprávněná, je-li třeba zabránit dalšímu šoa, a ti, kdo se vyhýbají povinnosti takovou sílu podpořit, nejsou považováni za nic lepšího než za napomahače zla.

Kdyby nás tak silně nepronásledovaly vzpomínky na appeasement nacistického režimu a následnou genocidu, lidé by se možná lidskými právy tolik nezaobírali. A zdaleka ne všichni, kdo usilují o ochranu práv ostatních, se odvolávají na ohavnosti třetí říše, aby ospravedlnili angloamerickou ozbrojenou intervenci.

Termín „islamofašismus“ ovšem nevznikl nadarmo. Vyzývá nás, abychom velkou část islámského světa považovali za přirozené pokračování nacismu. Jak Saddám Husajn, jenž nebyl žádný islamista, tak íránský prezident Mahmúd Ahmadínedžád, jenž islamista je, jsou často popisováni jako přirození nástupci Adolfa Hitlera. A evropská slabost, o „velezradě“ jejích liberálních autorů ani nemluvě, jež dláždí cestu k islamistickému dobytí Evropy („Eurábie“), je považována za děsivou ozvěnu appeasementu nacistické hrozby.

Revoluční islamismus je nepochybně nebezpečný a krvavý. Přesto jsou analogie se třetí říší obvykle falešné, byť jako způsob očerňování lidí, s jejichž názory člověk nesouhlasí, jsou nesmírně účinné. Žádná islamistická armáda se nechystá vpochodovat do Evropy – většina obětí revolučního islamismu žije na Středním východě, nikoli v Evropě – a Ahmadínedžád, navzdory své odporné rétorice, nemá ani zlomek Hitlerovy moci.

Odmítání mnohých muslimů integrovat se do západních společností, společně s vysokou mírou nezaměstnanosti a snadným přístupem k revoluční propagandě, může snadno vybuchnout v projevy násilí. Vyhlídky na vznik „islamizované“ Evropy jsou ale rovněž vzdálené. Neprožíváme opakování roku 1938.

Z čeho tedy ono zděšení ohledně evropského appeasementu, zejména mezi neokonzervativci? Proč ona jednoduchá rovnice islamismu a nacismu? Jako důvod se často zmiňuje Izrael. Avšak Izrael může pro různé lidi znamenat různé věci. Pro určité evangelikální křesťany se jedná o svaté místo druhého příchodu Mesiáše. Pro mnoho Židů jde o stát, který jim vždy nabídne útočiště. Pro neokonzervativní ideology je demokratickou oázou v poušti tyranií.

Obrana Izraele proti jeho islámským nepřátelům skutečně může být činitelem existenčního panikářství, které tvoří základ současné „války proti teroru“. Jaderně vyzbrojený Írán by jistě v Izraeli vzbudil pocit větší zranitelnosti. Jako vysvětlení je to ovšem zřejmě přehnané. Kouchner neobhajoval západní intervenci v Bosně a v Kosovu kvůli Izraeli. Jestliže obava o Izrael hrála nějakou úlohu, když Paul Wolfowitz obhajoval válku v Iráku, jednalo se pravděpodobně o úlohu podružnou. Oba muže motivovaly obecné obavy o lidská práva a demokracii a dále snad geopolitické úvahy.

Přesto platí, že islamistická rétorika, již si osvojil mimo jiné Ahmadínedžád, je záměrně upravena tak, aby vyvolávala vzpomínky na šoa. Existenční strach některých západních intelektuálů je tedy možná snazší vysvětlit než jejich pozoruhodnou, občas podlézavou důvěru ve schopnost vlády USA zachránit silou svět.

Vysvětlení této záhadné důvěry možná leží jinde. Mnozí neokonzervativci se vylíhli z levicové minulosti, v níž byla víra v revoluci shora zcela běžná: „lidové demokracie“ včera, „liberální demokracie“ dnes. Mezi Židy a dalšími menšinami může hrát jistou úlohu i historická paměť: ochrana říšského státu. Rakouští a maďarští Židé patřili mezi nejkrajněji loajální poddané rakousko-uherského císaře, protože je chránil před násilným nacionalismem většinových populací. Polští a ruští Židé, přinejmenším na počátku komunistické éry, byli často loajálními poddanými komunistického státu, neboť jim sliboval (falešně, jak se ukázalo), že je bude chránit před násilím antisemitských nacionalistů.

Pokud by skutečně byla pravda, že holá existence našeho demokratického západního světa je na pokraji zničení islamistickou revolucí, dávalo by rozhodně smysl hledat ochranu u rozsáhlé síly neformální americké říše. Jestliže však člověk naše současné problémy vidí v méně apokalyptickém světle, naskýtá se pohled na další podobu trahison des clercs (zrady vzdělanců): slepé fandění občas pošetilé vojenské mocnosti zapojené do zbytečných válek, jež si vyžádají více životů, než kolik jich měly zachránit.

Copyright: Project Syndicate, 2007.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč