NEW YORK – Již předtím, než se íránský nejvyšší vůdce ajatolláh Alí Chameneí rozhodl zardousit i poslední zbytky „řízené demokracie“ ve své zemi, byl íránský politický systém prapodivný. Ačkoliv mají občané Íránu právo volit prezidenta, kandidáty musela nejprve prověřit Rada dohlížitelů, přičemž polovinu jejich členů vybral nikým nevolený nejvyšší vůdce.

Kandidatura byla umožněna jen mužům s neposkvrněným náboženským kreditem a loajálním k režimu, jehož nejdůležitější rozhodnutí činí nikým nevolení duchovní. Takovou postavou byl i Mír Hosejn Musáví, kterého zesnulý ajatolláh Chomejní vybral v roce 1981 do funkce premiéra.

Musáví kandidoval jako reformátor a tvrdil, že bude usilovat o větší svobodu tisku, posílení práv žen a méně zásahů do soukromého života Íránců. Naznačoval také větší pružnost při jednání se Spojenými státy.

Musávího porážku se zastáncem tvrdé linie Mahmúdem Ahmadínežádem ve volbách, které se jevily jako zfalšované, však někteří neokonzervativci v USA přijali s úlevou. Významný komentátor Max Boot přijal „výsledek voleb v Íránu s jistou mírou uspokojení“, protože Obamovi se teď bude hůře bránit izraelskému útoku na íránská jaderná zařízení. A protože je Írán nepřítel (vzpomínáte na „osu zla“ George W. Bushe?), je lepší jednat s prezidentem, který hovoří a chová se jako pomatený hrdlořez, než s rozumně působící postavou, jež slibuje reformy.

Mohlo by to působit jako vrchol cynismu, což je samozřejmě pravda. Připomíná nám to duchovní spřízněnost krajních neokonzervativců a komunistických „ideálogů“. Kompromis je pro radikálně laděnou mysl prokletím. Také někteří radikálně levicoví muslimové, kteří jsou posedlí odporem vůči západnímu „imperialismu“ a Izraeli jako takovému, oslavovali Musávího porážku, protože slovy jednoho aktivisty si „[antisionistický] odpor nemůže dovolit proamerickou sametovou revoluci“.

Komunisté měli vždy sklon odmítat rozdíly mezi kandidáty v liberálních demokraciích (natožpak v demokraciích „řízených“). Kandidáti byli pro ně jen odlišnými tvářemi téhož prohnilého systému. Sociální demokraté byli pokládáni za nebezpečnější než tvrdí konzervativci, poněvadž jejich umírněně levicová řeč pouze oddalovala revoluci. Takové uvažování pomohlo nacistům zničit ve 30. letech demokracii v Německu.

Reakce Maxe Boota i dalších lidí sdílejících jeho přesvědčení ukazuje na skutečné dilema, které obestírá všechny autoritářské systémy využívající vnějškového zdání demokracie k posílení vlastní legitimity. Co si mají opoziční kandidáti počít, když jsou požádáni, aby se zúčastnili voleb, a oni přitom vědí, že v těchto volbách nemohou zvítězit nebo že i kdyby zvítězit dokázali, získají pouze minimální pravomoci? Přistoupí-li na to, pomohou legitimizovat systém, ve který bytostně nevěří. Odmítnou-li, nebudou mít vůbec žádný vliv.

Obě možnosti lze podpořit věrohodnými argumenty. Jakákoliv příležitost, aby lidé vyjadřovali své názory, byť by se tak dělo ve zmanipulovaných volbách, je ku prospěchu věci. A protože základem demokracie nejsou pouze jednotliví kandidáti, ale i instituce, je dobré, aby občané naplňovali své volební právo. Jakmile pak přijde opravdová změna, nebude nikdo moci tvrdit, že lidé „na ni nejsou připraveni“. Platí-li však, že hlasování propůjčuje občanům důstojnost, pak je účast na podvodu ponižující.

Neexistuje žádný absolutně platný recept, jak se za těchto bezvýchodných okolností chovat, takže lidé musí každé volby posuzovat podle jejich podstaty. Protože se 85% Íránců v posledních volbách rozhodlo, že stojí za to se jich zúčastnit, je třeba jejich rozhodnutí respektovat. Jejich možnosti byly sice omezené, avšak řada z nich dostatečně věřila, že reformní kandidát bude nejen zvolen, ale také jim o trochu zlepší život. Proto 70% voličů hlasovalo ve volbách v roce 1997 pro reformně orientovaného prezidenta Mohammada Chátamího.

I Chátamí měl dobré nápady v otázce svobody tisku, práv jednotlivce a demokratických reforem. Většinou je udusili duchovní, v jejichž rukou se soustředila konečná moc. Situaci pravděpodobně také neprospělo, že Bushova administrativa Chátamího odepsala. Podobně jako někteří dnešní neokonzervativci totiž ani Bushovi zahraničně-političtí poradci nespatřovali žádný rozdíl mezi reformátory a tvrdými konzervativci. To Chátamího autoritu ještě více podkopalo.

Mnozí Íránci pokládali Músavího za druhou příležitost. Bohužel si to myslel i Chameneí, a proto zařídil, aby si Ahmadínežád prezidentský úřad udržel. Pro všechny Íránce prahnoucí po důstojnosti demokratické politiky to byla zdrcující rána. To však ještě neznamená, že jejich snaha byla nesprávná nebo naivní.

Músavího kampaň i její následky jasně ukázaly, že ti, kdo kromě stylu a prezentace nespatřovali mezi jednotlivými kandidáty žádný rozdíl, se pletli: i kdyby byly volby zmanipulované, hlasy opozice vůči klerikálnímu autoritářství byly slyšet. Tichá důstojnost protestů, jež poté následovaly, učinila pro postavení Íránu ve světě více než sebevýbojnější postoje populistického prezidenta.

Možná to má i jeden důležitější důsledek. Volby, podvod i násilné potlačení pozdějších protestů odhalily a zřetelně prohloubily hluboké rozpory uvnitř režimu. To je nejpádnější důvod, proč je ve většině případů lepší do voleb jít, přestože okolnosti vůbec nic neslibují. Volby totiž odhalují praskliny ve zdi diktátorské moci. Ahmadínežád volby vyhrál, ale režim je v jejich důsledku oslaben. Teror může prodlužovat agonii, ale nakonec je nelegitimní režim odsouzen k zániku.

Neochvějné přesvědčení, že reformátoři i konzervativci představují pouze dvě tváře téhož nepřítele, a radost z vítězství těch druhých není jen projev cynismu, ale i další urážka lidí, kteří už tak zakusili dost velké ponížení.

Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.