Crossing Cultures
Nesprávné ponaučení z Mnichova
Ian Buruma
|
|
|
|
NEW YORK – Tento měsíc uplyne sedmdesát let ode dne, kdy britský premiér Neville Chamberlain podepsal v Mnichově dokument, jenž Německu umožnil ukrojit pro sebe velký kus Československa. Takzvaná „mnichovská dohoda“ byla později pokládána za opovrženíhodnou zradu státu, jejž Chamberlain označil za „vzdálenou zemi, o níž málo víme“. Mnozí lidé to ovšem tehdy vnímali jinak.
Chamberlainovo přesvědčení, že Velká Británie ještě není připravena na válku s nacistickým Německem a že diplomacie a kompromis představují bezpečnější postup, sdílela ve skutečnosti řada Evropanů, kteří z osobní zkušenosti znali strašlivé důsledky války. Chamberlain nicméně vstoupil do dějin jako zbabělec a jeho politika „appeasementu“ ve vztahu k nacistickému Německu bývá často uváděna jako příčina Hitlerova následného tažení s cílem dobýt zbytek Evropy.
Chamberlain se pravděpodobně mýlil. Británie a Francie mohly Německo zastavit. „Mnichov 1938“ představoval jeden ze vzácných okamžiků v dějinách demokracií, kdy byla obezřetná diplomacie chybou. Zapotřebí zde bylo neústupného romantického hrdiny, jenž by byl ochoten riskovat osud svého národa tím, že by bojoval dál, „ať to stojí, co to stojí“, jak prohlásil Winston Churchill.
Slavné je varování George Santayany, že „ti, kdo se nedokážou poučit z historie, jsou odsouzeni k jejímu zopakování“. Historie však dává řadu ponaučení, z nichž některá jsou navzájem protichůdná, a nikdy se neopakuje úplně stejně. Přílišná pozornost věnovaná minulosti nás někdy může ošklivě zavést na scestí. V čem přesně se tedy svět z Mnichova 1938 poučil?
Západoevropané dospěli po druhé světové válce k závěrům, které měly blíže k Chamberlainově uvažování v roce 1938 než k uvažování Churchillově. Po dvou katastrofálních válkách se Evropané rozhodli vybudovat instituce, které by učinily vojenský konflikt nepotřebným. Od té chvíle se staly normou diplomacie, kompromis a sdílená suverenita, zatímco romantický nacionalismus založený na vojenské udatnosti se měl stát věcí minulosti.
Z válečného popela povstal nový typ Evropy, jakož i nový typ Japonska, které dokonce přijalo pacifistickou ústavu (tu sice napsali idealističtí Američané, ale většina Japonců ji s povděkem přijala). Nacionalismus (s výjimkou fotbalových stadionů) ustoupil samolibému sebeuspokojení z faktu, že se našla civilizovanější, diplomatičtější a pacifičtější řešení lidských sporů.
Mír se každopádně podařilo udržet. Bylo to však jen proto, že ho garantovaly Spojené státy, které stále lpěly na předválečném pojetí národní a mezinárodní bezpečnosti.
V USA byly dozvuky Mnichova diametrálně odlišné. Přiživily tam churchillovské iluze mnoha „válečných prezidentů“, kteří snili o tom, že vstoupí do dějin jako hrdinní obránci svobody. Mnichov tam byl znovu a znovu vzýván – ve jménu boje proti komunismu, svržení Saddáma Husajna, zastavení Íránu nebo vedení „války proti terorismu“.
Tyto odlišné perspektivy vyvolávají zvláštní napětí mezi USA a jejich demokratickými spojenci. Evropané a Japonci jsou při zajišťování své bezpečnosti závislí na americké vojenské síle, ale často se jim nelíbí, jakým způsobem ji USA používají. Příliš mnoho závislosti má navíc infantilizující efekt. Stejně jako permanentní adolescenti touží i Evropané a Japonci po bezpečí velkého amerického otce a současně k němu cítí hlubokou zášť.
Lze jen těžko pochybovat, že USA stejně jako všechny velké mocnosti svedly v minulosti hloupé války a chovaly se jako tyran, zejména vůči státům na jejich polokouli. I bez vzývání duchů Mnichova však existují příležitosti, kdy je vojenská síla jediným způsobem, jak se vypořádat s tyranem. Evropané nebyli ochotni postavit se srbským masovým vrahům. Tuto špinavou práci museli (po počáteční zdráhavosti) udělat Američané. A když se USA rozhodly vytlačit zabijáky ve službách Saddáma Husajna z Kuvajtu, křičeli němečtí demonstranti, že nikdy „neprolijí krev za ropu“.
Na druhé straně zaznamenala evropská diplomacie i několik pozoruhodných úspěchů. Vyhlídka vstupu do Evropské unie pomohla upevnit demokracii ve střední a východní Evropě a také v Turecku. Některé z těchto demokratických států vstoupily do NATO a další si to zoufale přejí. NATO je však na rozdíl od EU vojenská organizace. A právě v tom tkví Chamberlainův letitý problém: jsou Evropané připraveni vést války v zájmu jiných členů?
Během studené války nebylo toto dilema nikterak závažné. Evropané spoléhali, že je v případě sovětské agrese ochrání NATO a USA. Dnes by Gruzie a Ukrajina rády očekávaly, že Evropané a Američané prolijí krev, aby je bránili proti Rusku.
Volba je neúprosná: jsou-li Evropané připraveni bojovat za Gruzii nebo Ukrajinu, měly by být tyto země vyzvány ke vstupu do NATO. V opačném případě nikoliv. Namísto jasné volby však významné evropské země, jako je Německo, lavírují: nejprve se členstvím v NATO ohánějí jako šťavnatou mrkvičkou a poté nabídku stáhnou a ponechají na Američanech, aby používali hrdinnou rétoriku bez nezbytného dotažení do konce.
Vzhledem k tomu všemu působí západní aliance nesoudržně a navzdory svému obrovskému bohatství a americké vojenské síle také kupodivu nemohoucně. Je načase, aby se evropské demokracie pro něco rozhodly. Buďto mohou zůstat závislé na ochraně USA a přestat si stěžovat, anebo mohou samy rozvinout kapacity potřebné k obraně Evropy, ať už ji chtějí definovat jakkoliv.
První možnost možná nebude vzhledem k soumraku éry Pax Americana už dlouho uskutečnitelná. Druhá bude drahá a riskantní. Vzhledem k mnoha neshodám uvnitř unie budou Evropané pravděpodobně dál přešlapovat na místě, dokud je vážná krize nepřinutí jednat – v tu chvíli už by však mohlo být pozdě.
Ian Buruma je profesorem lidských práv na Bardově koleji. Jeho nejnovější kniha nese název Murder in Amsterdam: The Death of Theo van Gogh and the Limits of Tolerance (Vražda v Amsterdamu: Smrt Thea van Gogha a meze tolerance).
Copyright: Project Syndicate, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Ian Buruma or return to our home page.
|
|
