Crossing Cultures
Impérium lidských práv
Ian Buruma
|
|
|
|
NEW YORK – Proč poblíž barmského pobřeží kotví s nákladem potravin a dalších nezbytností pro oběti cyklonu Nargis francouzské, britské a americké válečné lodi, ale nikoli lodi čínské či malajsijské? Proč je Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN) tak pomalé a slabé ve své reakci na přírodní pohromu, která zpustošila jednoho z jeho vlastních členů?
Francouzská státní tajemnice pro lidská práva Rama Yadeová prohlásila, že vůči Barmě by měl být uplatněn princip „zodpovědnosti za ochranu“ Organizace spojených národů, v případě potřeby silou. Malajsijský opoziční vůdce Lim Kit Siang zase řekl, že nečinnost asijských zemí „vytváří skličující obrázek všech členů a vlád ASEAN. Rozhodně mohou udělat víc.“
Jsou tedy Evropané a Američané jednoduše soucitnější než Asijci?
To se vzhledem k historickým dokladům o hrůzném válčení a často brutálním imperialismu Západu nezdá pravděpodobné. Dost pozoruhodný byl navíc způsob, jímž se Číňané stmelili, aby pomohli obětem zemětřesení v S’-čchuanu, stejně jako spontánní snaha lidí v Barmě vypomoci svým spoluobčanům, třebaže armáda dělala jen málo. Buddhismus zdůrazňuje slitování a soucit stejnou měrou jako křesťanství. Lhostejnost k utrpení není vlastní žádné asijské kultuře.
Ani jediný z asijských členů rovněž nevyjádřil nesouhlas, když Valné shromáždění OSN v roce 1948 přijalo Všeobecnou deklaraci lidských práv. Deklarace vyhlásila, že „uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě“.
Mohou se nicméně vyskytovat kulturní odlišnosti v chápání toho, jak by se měl soucit uplatňovat. Ideál všeobecné rovnosti a práv skutečně za ledacos vděčí dějinám západní civilizace, od Sokratovy „přirozené spravedlnosti“ přes křesťanství až po francouzskou Deklaraci práv člověka. Západní národy sice v souladu se svými univerzalistickými ideály ne vždy jednaly, ale v moderních dobách vybudovaly instituce k jejich prosazování, v Evropě i mimo ni. Žádná celoasijská instituce na ochranu lidských práv Asijců, natož lidstva prozatím neexistuje.
Ba Číňané a další Asijci často Západ kritizují, že lidská práva zneužívá jako omluvu pro vnucování „západních hodnot“ bývalým koloniálním poddaným. Ovšemže taková obvinění jsou obzvlášť častá v autokraciích, jejichž vládci a apologeti považují myšlenku všeobecných lidských práv za ohrožení svého mocenského monopolu. Jen na autokraty se ale nedůvěra k univerzalismu v Asii neomezuje.
V mnoha asijských zemích laskavost nevyhnutelně vytváří závazek, což je snad důvod, proč se lidé někdy nechtějí vměšovat do problémů jiného. Je povinností postarat se o vlastní rodinu, přátele, ba i o své krajany. Ale myšlenka všeobecné dobročinnosti je příliš abstraktní a zavání oním typem nepříjemného vměšování, které na Východě až příliš dlouho praktikovali západní imperialisté a křesťanští misionáři, již jim šli v patách.
Pojem „asijských hodnot“, propagovaný zejména singapurskými oficiálními autory, byl zčásti kritikou právě západních univerzalistických tvrzení. Asijci mají podle této teorie své vlastní hodnoty, mezi něž patří šetrnost, úcta k autoritě, obětování osobních zájmů kolektivním a přesvědčení, že stát by neměl strkat nos do záležitostí jiných států. Proto tedy váhavá reakce vlád – a veřejného mínění – v jihovýchodní Asii na barmskou katastrofu.
Jednou z možných cest kritiky tohoto uvažování je prosté prosazování nadřazenosti západních hodnot. Jinou, chápavější reakcí by však bylo doložit, že práva jednotlivce a představy svobody nejsou nezápadním civilizacím vůbec cizí.
Amartya Sen, ekonom poctěný Nobelovou cenou, poukázal na to, že velcí indičtí vládci, například Ašóka (třetí století před Kristem) a Akbar (šestnácté století), prosazovali pluralismus, toleranci a rozum dávno před evropským osvícenstvím. Poznamenal také, že v demokraciích nedochází k hladomorům, protože svoboda informací přispívá k jejich předejití.
Není divu, že Sen je břitkým kritikem školy „asijských hodnot“. Běžným se ovšem stal názor, že demokracie je stejně jako všeobecná lidská práva typicky západní ideou a že asijská autokracie, jak se uskutečňuje například v Číně, je nejen vhodnější pro Asijce, ale také účelnější. Demokratickým vládám se staví do cesty lobbistické kruhy, uskupení se skrytými zájmy, veřejné mínění, partajní politika a tak dále, zatímco asijští autokraté mohou dělat nepopulární, ale nezbytná rozhodnutí.
Dvě nedávné přírodní katastrofy v Barmě a v Číně tuto myšlenku podrobily náročné zkoušce. Čína si nepočínala úplně špatně, do velké míry proto, že barmský příklad, nemilá publicita obklopující tibetské demonstrace a nadcházející olympijské hry tamní vládu přinutily povolit mnohem větší svobodu informací, než je pro ni obvyklé. Lze jen doufat, že tato skulina svobody se bude časem rozšiřovat.
Barma ostudně selhala a navzdory opožděným snahám vyjít z příšerných okolností co nejlépe selhalo i sdružení ASEAN. Nakonec samozřejmě nijak nezáleží na tom, zda nezdary autokracie a politiky nevměšování připíšeme či nepřipíšeme na vrub něčemu specificky „asijskému“. Ať už je příčina jakákoli, důsledky jsou odsouzeníhodné.
Ian Buruma je profesorem lidských práv na Bard College v americkém státě New York. Naposledy vydal knihu Murder in Amsterdam (Vražda v Amsterdamu) s podtitulem Smrt Thea van Gogha a meze tolerance.
Copyright: Project Syndicate, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Ian Buruma or return to our home page.
|
|
