BERKELEY – V polovině prvního desetiletí nového milénia procházely Spojené státy stavebním boomem. V letech 2003-2006 roční stavební výdaje vzrostly na úroveň zřetelně převyšující dlouhodobý trend. Do začátku roku 2007 už USA byly zástavbou v podstatě přeplácané: asi o 300 miliard dolarů nad dlouhodobým trendem stavebních výdajů.

Když se budovy stavěly, očekávalo se, že se víc než zaplatí. Jejich rentabilita ale závisela na dvou chatrných základech: setrvalém propadu dlouhodobých rizikových reálných úrokových sazeb a setrvalém optimismu ohledně nemovitostí jako třídy aktiv. Oba tyto základy se sesuly.

K roku 2007 bylo proto rozumné očekávat, že se stavební výdaje v USA na určitou dobu propadnou. Jelikož kumulativní výdaje ve stavebnictví byly o 300 miliard dolarů nad úrovní trendu, musely se během několika let vychýlit o 300 miliard dolarů pod jeho úroveň, aby se vrátily do rovnováhy.

V roce 2007 tedy všichni očekávali zpomalení vyvolané stavebnictvím. A opravdu se od onoho roku stavební výdaje propadly pod trend. Očekávali jsme ale mírný pokles: snížení stavebních výdajů o 150 miliard dolarů ročně pod úroveň trendu po dobu dvou let, o 100 miliard dolarů ročně po dobu tří let nebo o 75 miliard dolarů ročně po dobu čtyř let. Jenže výdaje se propadly o 300 miliard dolarů pod úroveň trendu jen v samotném roce 2007 a zůstaly stlačené po dobu čtyř let. Navíc neexistuje vyhlídka na cokoli, co by připomínalo svižný návrat k běžným hladinám.

Až tento stavební cyklus přirozeně doběhne, USA tedy budou mít vyčerpaný převis 300 miliard dolarů a kumulativně budou za trendem zaostávat o dva biliony dolarů neuskutečněných výdajů. Čistým výsledkem bude schodek výstavby v USA ve výši přinejmenším 1,7 bilionu dolarů. To znamená moře nepostavených rodinných a bytových domů, kanceláří a obchodů – a jde o skutečně ostrý rozdíl mezi rozsahem nedávného boomu výstavby a jejího současného propadu.

Tato ostrá disproporce odhaluje nesmyslnost všech tvrzení, že nynější neradostný stav celé americké ekonomiky je jistým způsobem nutným, zaslouženým či nevyhnutelným důsledkem přehnaně nadšené výstavby v poušti mezi kalifornským Los Angeles a Albuquerque v Novém Mexiku v polovině první dekády milénia. Vždyť stavebnictvím zapříčiněné ekonomické zpomalení by nedosahovalo dnešního bilionu dolarů ve ztracené produkci ročně. Takové zpomalení by bylo desetinové oproti tomu, co dnes USA zažívají, a omezovalo by se převážně na sektor stavebnictví. V takovém alternativním světě bychom se po uvolnění celého břemene nadměrné výstavby vrátili k hladinám trendu u produkce, zaměstnanosti i poptávky.

Když uvažujeme o našem makroekonomickém ztroskotání, v jedné věci se blýská na lepší časy: až se příjmy, produkce a zaměstnanost v USA vrátí na úrovně trendu, Američané budou poptávat budovy, v nichž by žili, v hodnotě vyšší o 1,7 bilionu. A protože tyto domy budou scházet, poptávka po výstavbě se s burácením vrátí zpět. Jestliže se Amerika zotaví na dřívější dlouhodobý trend, příští dekáda zřejmě zaznamená boom výstavby, který konjunkturu poloviny první dekády milénia zastíní. To ale zatím nenastalo. A několik let ještě nenastane.

Je tu ještě další ponaučení. Ekonomové Kenneth Rogoff a Carmen Reinhartová tvrdí, že zotavení po finanční krizi je téměř vždy pomalé. Přinejmenším v jednom významném ohledu ale současný americký propad ve stavebnictví naznačuje, že se mýlí. K faktorům pomalého zotavování po finanční krizi patří, že nikdo neví, jak se přeskupí dělba práce. Jenže právě teď o tom víme velmi mnoho.

Víme, že až Američané opět získají důvěru – až nabudou přesvědčení, že si dokážou najít nové zaměstnání, pokud by o to současné přišli, a že už nesnesou stísněné bydlení u rodičů – budou poptávat víc příbytků, než dnes země má. Kdyby byly příjmy a poptávka normální, žádali bychom oproti současnosti mnohem víc nové výstavby.

I když ale dokážeme rozpoznat velikost deficitu ve výstavbě a pochopit, jak rozsáhlý bude, až se ekonomika zotaví, v přítomnosti nám to nijak nepomůže. Dnes jsou příjmy ochablé, domácnosti přelidněné a na trhu je přebytek bydlení – vše proto, že nominální poptávka je stále pod úrovní trendu.

Za dvacet let historici povedou rozhovory se zestárlými tvůrci měnových, bankovních a fiskálních politik z prvního desetiletí milénia. Budou se jich ptát, proč když seděli na svých zodpovědných židlích, nepodnikli důraznější opatření usilující o návrat nominálních příjmů a poptávky na hladiny trendů. Už teď mi vrtá hlavou, jaké výmluvy si najdou.