PCHJONGJANG: Taje konečně poslední ledovec studené války? Summit mezi jihokorejským prezidentem Kim Te-džungem a severokorejským “nejdražším vůdcem” Kim Čong-ilem dal oběma stranám korejského poloostrova naději, že pětapadesát let trvající období studených i vznětlivých válek se chýlí ke konci. Vzhledem k tomu, že Korejský poloostrov je v současné době jedním z nejvýbušnějších míst planety s vysokým rizikem použití jaderných zbraní ze strany Severní Koreje, mohl by z případného uvolnění vztahů mezi oběma zeměmi vytěžit celý svět.

Kim Te-džungova návštěva Severní Koreje dala Kim Čung-ilovi historickou příležitost sdělit celému světu, že Severní Korea je připravena rozbít skořápku izolace, do níž se sama uzavřela. Veřejným a tolik dramatickým podáním ruky a objetím s jihokorejským prezidentem dal severokorejský vůdce otevřeně najevo, že proces normalizace politických a ekonomických vztahů mezi oběma Korejemi myslí vážně. Vřelost jeho uvítání byla pro celý svět znamením, že Severní Korea se vskutku otevírá; a pro Severokorejce byla důkazem, že jejich vláda se opravdu hodlá změnit – jak, to se ovšem stále neví – neboť si uvědomuje, že v rapidně se globalizujícím světě musí přežít. V Kim Čong-ilově jednání byla kromě toho zjevná snaha předvést se jako vážený a racionální vůdce, nikoli jako onen bezútěšný a uzavřený samotář, o kterém se píše v novinách.

Oba Kimové se v zásadě dohodli na tom, že budou ve svém konání směřovat ke znovusjednocení, a to “nezávisle” na vnějších vlivech, a že budou hledat oboustranně přijatelný kompromis mezi jihokorejskou představou severo-jižního společenství či “konfederace” a severokorejskou ideou “federace s omezenými pravomocemi”. Slíbili, že pomohou rodinám rozděleným demilitarizovanou zónou, aby se mohly po půlstoletí opět setkat, a přislíbili podpořit vzájemnou výměnu v různých oblastech včetně ekonomické spolupráce. Tyto záležitosti by měla mít na starosti pravidelná korejsko-korejská vládní zasedání.

Tato prohlášení sice mohou znít jako tradiční závan dobré vůle, jehož jsme svědky na konci všech podobných schůzek, velmi otevřená gesta obou vůdců však jsou, zdá se, pravým impulsem k posunu vpřed. Skutečnou zkoušku toho, jak daleko a rychle tento proces může zajít, lze očekávat ve chvíli, kdy – jestli vůbec – se Kim Čong-il odhodlá oplatit návštěvu svého protějšku návštěvou Soulu, jak slíbil, že učiní, “až přijde vhodný čas”.

Signalizuje Kim Čong-il opravdu nějakou zásadní změnu? Je připraven stáhnout své jednotky z demilitarizované zóny a rozebrat desítky tisíc děl, která jsou s to udeřit na Soul? Je připraven vyhovět požadavku zmrazení vývoje nukleárních zbraní a zajistit, aby Severní Korea nevyvážela, nevyvíjela ani nepoužívala balistické střely? Dokud totiž bude v Severní Koreji existovat riziko a nebezpečí výroby a použití nukleárních zbraní a balistických střel, zůstane Korejský poloostrov potencionálním zdrojem konfliktu. Formálně vzato jsou ještě dnes obě země ve válečném stavu. Za těchto podmínek je ještě zcela předčasné hovořit o odchodu amerických jednotek.

Přestože tyto svízelné body přetrvávají, lze se k nim dnes stavět s větší důvěrou, poněvadž už není třeba pochybovat o tom, kdo skutečně vládne v Severní Koreji: Kim Čong-il byl a je všudypřítomný, a to nejen na nedávno skončeném summitu. Vychází totiž najevo, že právě on plně stál za politikou angažovanosti iniciovanou americkým prezidentem Clintonem a japonskou vládou poté, co Severní Korea v srpnu 1998 zkušebně odpálila balistickou střelu se střední délkou doletu. Když nyní Kim Čong-il začíná normalizovat vztahy se svým jižním sousedem, získává spolu s tím větší moc při jednáních nejen s Jižní Koreou, ale také se Spojenými státy, Japonskem, Čínou i Ruskem.

Má-li mu ovšem jeho snaha přinést skutečné plody, musí pokračovat v přeměně image Severní Koreje z “nezvedence” na normální stát. Důkazem, že USA dosavadní kroky vítá, je fakt, že Clintonova vláda rozhodla o tom, že dříve oznámený záměr zrušit obchodní sankce na severokorejský vývoz opravdu vstoupí v platnost.

Další vývoj po vrcholné korejsko-korejské schůzce není tedy jen úkolem obou Kimů. Prvním zásadním úkolem, jenž stojí před jihokorejskou vládou, je přimět Spojené státy ke spolupráci na programu posílení “koreanizace” poloostrovních záležitostí. Vzhledem k rostoucí ekonomické rivalitě v posledních letech to nemusí být zrovna snadný úkol. Je ovšem životně důležité oddělit proces korejských mírových jednání od čínsko-amerického a rusko-amerického soupeření, zejména pokud jde o palčivé otázky programu americké vojenské obrany typu NMD a TMD, jež Amerika zvažuje.

Také Čína a Rusko si v Severní Koreji pěstuje svá želízka. Koncem května se v Pekingu konala tajná návštěva Kim Čung-ila, snad s cílem přesvědčit jej, aby se summit konal tam a vyšachovat tak Spojené státy z pozice hlavního aktéra na poloostrově. Ruský prezident Vladimir Putin se chystá navštívit Pchjongjang v červenci, aby tam hledal podporu pro své výhrady vůči Američany navrhovanému protiraketovému štítu. A v době, kdy ony dvě největší asijské země okopávají půdu pod Kim Čong-ilem, hledá cestu do Pchjongjangu k jednáním o raketách také Washington a Tokio by rádo se severem Koreje znovu navázalo diplomatické styky.

Amerika a Japonsko pomohly Severní Koreu dotlačit k rozhovoru s Jižní Koreou. Je povinností Jižní Koreje, aby obě tyto vlády detailně informovala o svém snažení získat vliv na poli korejsko-korejského usmíření. Poněvadž role Číny stoupá, je důležité, aby Spojené státy a Čína obnovily svůj strategický dialog a společným dílem přispěly k oddělení záležitosti severokorejských střel od komplexního problému protiraketové obrany. Dva Kimové přiblížili Korejský poloostrov míru mnohem více, než by kdo ještě před týdnem věřil. Jejich snaha však musí mít podporu ostatních mocností, jež mají na obou Koreách zájem.